Nezralé maliny

Uvažoval jsem o pěti hvězdičkách. V jejich udělení mi ale zabránila ve věži nad náměstím se odehrávající závěrečná scéna, v dialogu (přerůstajícím postupně v Šánův monolog) se hemžící knižními výrazy plnými patosu a zbytečné polopatičnosti. Konec tak i přes přítomnost katarze bohužel rušivě nabourá sympaticky civilní atmosféru veškerého dosavadního dění. Škoda. (27.09.2013)

Veliké zklamání. Kromě toho, že je to celé „papundeklové“, což by se při televizním formátu dalo odpustit, jsou (přes slušné herecké výkony) nepřesvědčiví i herci sami. Podobně jako závěrečná pointa s latinským nápisem je totiž celý příběh značně banální a svou „hloubkou“ sice vyhovující komunistickému vidění světa, ale nikoli lidem z masa a kostí. Samotný „objev“ v podobě zjištění, že nepříjemní spoluobčané nejsou pouze zlí, ale spíše nešťastní lidé je sice sympatický, ale lokajské dotvrzování loajality komunistickému režimu, které tento „objev“ doprovází činí film značně nestravitelným soustem. I v podmínkách reálného socialismu vzniklo dost filmů, které tutéž myšlenku sdělují lépe a bez idelogických klišé. (08.10.2006)

Československá televizní inscenace postavená na výkonech zkušených umělců popisující setkání maturantů po padesáti letech. Scénář J. Hubače nabízí pohledy do složité psychologie seniorů rozdílných povah a vyzdvihuje nezištné pouto přátelství, jež může rozdělit pouze smrt. Neuvěřitelný M. Nedbal, jehož herecký výkon kladu nad ostatní, dokázal svou výjimečnost. Jeho závěrečný monolog ve zvonici a celé jeho vystupování důrazně varuje před zbytečným a neaktivním životem člověka. (20.05.2013)

Špičková televizní inscenace předlistopadového období se zaslouženě dočkala i svého divadelního ztvárnění pod názvem - tady hodně pátrám v paměti - STARÁ DOBRÁ KAPELA (budu vděčen za případnou korekci). Příběhy jen zdánlivě moudrého, smířeného stáří naznačují jak složitosti života v normalizačním Československu, tak zklamání z iluzí a snů, jež s sebou přinesl únorový převrat 1948. Geniální scénář, skvělá režie a velcí herci vytvářejí nezapomenutelnou podívanou, v níž to opravdu jen jiskří smutkem, veselím, rivalitou, malostí i velikostí všedního a současně i svátečního dne života. MALINY jsou bilancí jedné generace, té, která vystudovala ještě málem za monarchie, do života vplula během prvních let První republiky a po prodělané okupaci v ještě zralém věku vplula naplno do poúnorové skutečnosti. Připočteme-li k tomu skvěle vystavěné scény (Šáňova extempore v Domově důchodců, "hrací" scény studentské kapely či marné tužby po třídní krasavici, která umírá těsně před srazem na rakovinu v nemocnici) a mohutný věžový závěr, spojený se sladce pošetilým a krásným vyzváněním, uzavírá se tím obraz nezapomenutelného díla, které si nás podmaní jak obsahem, tak formou. Tímto skvělým dílem se s námi loučila silná, hvězdná herecká generace (Šejbalová umírá v roce 1981, Nedbal 1982, o několik let později je následuje Ladislav-Lála Pešek); loučila se krásně a nezapomenutelně. Jsem rád, že nejen v očích pamětníků. (26.10.2010)

O smyslu a poslání této dnes již klasické televizní inscenace bylo napsáno a vyřčeno mnoho velkého. Snad nejlépe vystihl své dílo dramatik, spisovatel a scénárista Jiří Hubač, který kdysi poznamenal: Nezralé maliny jsou o přemýšlení o stáří, tedy vlastně o životě. Teprve ve stáří totiž přicházíme na to, co mělo a nemělo smysl, jaké jsou hodnoty a jistoty, jež třeba marně hledáme. V tomto zralém věku se člověk může zbavovat všech zbytečností, marginálií. Ale chtěl bych zdůraznit, že většinou nijak zvláště nezmoudří. Spíše se stává opatrnějším. Dalším mýtem je, že stáří je krásné. Není. Je to ztroskotaná loď, která ale má jednu výhodu: nacházíme určitý klid a mír a na všechny věci, jež nás dříve vzrušovaly, se díváme s určitým nadhledem. Scénář o setkání bývalých spolužáků maloměstského gymnázia, které ne náhodou připomene jinou slavnou abiturientskou slavnost a sice Šrámkův Měsíc nad řekou, dovedl Hubač napsat bez příslovečného nádechu povrchního sentimentálního patosu a přitom s hlubokou životní moudrostí a emotivní silou. Komorní příběh čtyř zralých mužů, kteří rekapitulují svůj minulý život a přitom zjišťují, že je vlastně neustále obklopovala podvědomá trýznivá samota, je neopakovatelným hereckým koncertem veteránů českého divadla a filmu Miloše Nedbala, Ladislava Peška, Františka Filipovského, Oty Sklenčky a Jiřiny Šejbalové. Superlativů na vrub všech zúčastněných zde zaznělo také mnoho a pro některé z nich znamenaly Nezralé maliny vrcholné zakončení jejich umělecké dráhy. Závěrečná scéna na zvonici kostela, kdy dojde k symbolickému odpuštění a usmíření, dojímá a ohromuje zároveň. A napovídá, že ryzí přátelství je nade všechny křivdy světa. (26.12.2009)