Šťastlivec Sulla

Ano, je to přehlídka herecké elity a téma je nadčasové. Ale na můj vkus je tam až moc postav, které jsou potom - s ohledem na stopáž - nahozeny jen velmi hrubou omítkou, předvedou jednu charakterovou vlastnost a zmizí z obrazovky. V paměti uvízl snad jen Kepkův neholený holič. A dojem taky kazí papundeklové dekorace. (13.02.2015)

Prolnutí domácí a exilové české kutury vedlo na počátku devadesátých let k poznání jednoho z nejhlubších děl čapkovské generace "všedního dne" v polohách, které Ani Josef, ani Karel poznat nemohli (hodně se jim např. v BÍLÉ NEMOCI nebo VÁLCE S MLOKY přiblížil Karel). Citlivé uchopení antické látky z konce římské republiky, navozujícího postupný přechod k císařské epoše, je vděčnou ozvučnou plochou, která vynikajícímu, pro předlistopadové Československo takřka zapomenutému publicistovi dává možnost s až lékárnickou přesností postihnout těžko vyjadřitelné přechody mezi koncem demokracie a nástupem totality. Hášova režie tuto autorskou dispozici dokázala funkčně rozvinout a prohloubit s nenásilným přechodem do současného vnímání polistopadové reality. V takto vytvořeném prostoru plejáda hereckých hvězd suverénním zvládáním svých partů dotváří přesvědčivé poselství Masarykova posla a přítele bratří Čapků. Pro tehdejší dobu bylo toto dílo velkým, mimořádným objevem. Oprávněně. (26.08.2007)

Dovoluji si upozornit na výjimečnou kvalitu textu Ferdinanda Peroutky. Jedná se, podle mne, o jednu z nejlepších divadelních her, napsaných v českém jazyce. Osobně ji řadím výš, než kterýkoliv dramatický kus Peroutkova přítele Karla Čapka. Hře zřejmě ve větším průniku do obecného povědomí zamezily jen smutné historické okolnosti po 2. světové válce. Své plné uznání ale kupodivu nenašla ani po roce 1989, což bych přičetl hodnotovému zmatku, ze kterého již asi cesta dopředu nevede. Ale k inscenaci samotné. Těžko něco podstatného namítat proti výběru herců, režijní pojetí je zřejmě také přiměřené, přesto tomu asi schází nějaká "šťastná", inspirovaná chvíle nebo snad názorem spřízněný tvůrčí a herecký soubor, těžko říci. Prostě velké dílo, důstojné (po mém soudu) velkého dramatického textu, nevzniklo. Je to dobrá, nadprůměrná televizní inscenace, ale ne více. Možná jindy nebo jinde, anebo jen v našich myslích či srdcích. (30.12.2007)

Má oblíbená epocha římských dějin, tedy pád republiky a postupný přechod k mnohem úspěšnějšímu modelu císařství a rozvoji impéria.  Gaius Marius a Lucius Cornelius  Sulla, dvě silné osobnosti, které stály u počátku konce jedné epochy.  Byl jsem zvědavý, jak se na malém prostoru televizní inscenace (Peroutkovy hry neznalý) dá takové téma zpracovat.  Brzy mi bylo jasné, že musím zapomenout na civilní projevy či i vyprávění příběhu jako takového, ale naladit se na divadelnickou notu, kde jde spíš o jednotlivé  výstupy  a scény, které dohromady sdělují své poselství. A tady to bylo celkem jednoznačné,  prostá moralitka o mravním bahně, jež tvoří podstatu lidského (ne)svědomí.  Pochopitelně nadčasové a v některých scénách i geniální . "To tak bylo dříve, že historii sepsal někdo tak, jak se odehrála, dnes se to dělá jinak"    Za pozornost pak stojí v budoucnu jistě trezorová věta Gaia Maria těsně před smrtí: " Až bude umírat Sulla, bude nad ním stát krásná žena, když umírám já, vidím jen černou tlamu" (a byl tam černoch).     Sám sebe pak krapet překvapuju a rád dávám  solidní čtyři. (10.09.2023)

Jedna z nejlepších televizních inscenací z oněch časů, kterou bych zařadil hned vedle kultovního "Piláta Pontského, onoho dne." Výstavní scény: 1)Postráneckého zuřivé " A kde si tenkrát udělal čáru?!?!" k Otakaru Brouskovi st., a Čepkova nemilosrdně pragmatická věta "Sejmi ženo znamení smutku!" k Janě Brejchové. 90% (25.06.2017)