On sa bojí

Starší komiksový fajnšmekři si možná vzpomenou, že někdy na začátku milénia u nás vydavatelství Netopejr vydalo v limitovaném počtu kusů misantropický opus magnum Ivana Brunettiho - Schizo. To byla v zásadě detailní nihilistická výpověď depresivního neurotika, který žije ve svém světě, kde si prakticky všechno jde po krku, u každé situace očekává a soustředí se automaticky pouze na to absurdně nejhorší vyústění, trýzní tím své vzácné nejbližší okolí a topí se v pocitech vlastní nedostatečnosti na všech frontách. Beau Is Afraid je v zásadě filmová adaptace těchto sešitů, která jejich absurdnímu nihilismu nezůstává v ničem dlužná. Nicméně i onen komiks často rozpoznával, co jsou projekce protagonisty a co skutečnost. Narozdíl od Asterova snímku, ve kterém se po celé tři hodiny ocitáme pouze ve světě permanentní misantropní paranoii, kdy vlastně celou dobu netrpělivě čekáme, kdy se skutečná hlavní postava probudí s křikem na propocené posteli (a klidně i ve formě nějakého nestvůrného hmyzu). Beauova odyssea ale žádné úlevné momenty neobsahuje (nebo... já myslim, že ne). Zato v ní nalezneme obrovskou škálu povědomých situací, leč vytočených úplně doprava na zesilovači sureálné škodolibosti. Sic v závěru film trochu podezírám, že se snaží hystericky vykecat z toho, že za tím vším nevězí nic významnějšího než freudovský mama issues, nemůžu zapřít, že nic tak vyčerpávajícího a ve své nabídce diváckého nepohodlí nepolevujícího jsem neviděl od Enter the Void. Mimochodem když pročítám komentáře svých oblíbených uživatelů, kteří si pomáhají v orientaci jinými filmy (Mulholland Drive, Lost Highway, Swimmer, I'm Thinking of Ending Things, Vynález zkázy, Southland Tales, Synecdoche New York, Saint Bernard - a všichni mají pravdu), tak bych k nim ještě přidal polský Dzień świra. ____________ Jestli v mé malé sociální bublince nějaká filmová událost doopravdy rezonovala, tak je to právě tady Beau. Sledovat postupně jednoho známého po druhém, jak si posledního Astera doplňují a nikdo potom není prakticky schopný o filmu říct nic koherentního, vzbudilo nemalá (a nakonec naplněná) očekávání. "Já mám akorát tendence sehnat číslo na Ariho Astera a zeptat se ho, jestli je v pohodě." Slyšel jsem historky o tom, jakým způsobem v kinosálech sdíleli společnými silami sobě neznámí diváci druhou polovinu filmu či svědectví o tom, jak půlka diváckách dvojic přemlouvala druhou půlku po dvou hodinách, aby to ještě nevzádavala a dokoukala to s nima. Vrcholem těšení na projekci bylo když k našemu hospodskému stolu přisedl předevčírem kluk, co bydlel nad putykou a s výrazem veterána Tet ofenzívy si objednal panáka a pověděl nám, že právě dokoukal fakt divnej film. "A bylo to teda dobrý nebo nebylo?" "Ty vole... Ty vole." What a time to be alive. PPS: pri závěrečných titulkách jsem měl u jmen producentů silný pocit, že čtu jména lidí, co čerstvě přišli o práci. (19.07.2023)

Strhující kinematografická jízda pro velmi náročného diváka. Cesta do hlubin úzkostlivé duše nestojí na lineárním racionálním vyprávění, nýbrž na abstraktním ztvárněním mysli hlavního pasivního protagonisty zmítajícího se v nekonečném strachu. Velmi odvážný krok od A24, protože tohle nemá ani zdaleka šanci oslovit takovou diváckou skupinu jako Děsivé dědictví nebo Slunovrat, vlastně skoro nikoho, ale i tak je v mainstreamové distribuci osvěžující vidět takhle nekompromisní autorskou vizi s áčkovými production values, která by obstála maximálně v sekci Jiný pohled na festivalu ve Varech (dívám se na tebe Migueli Gomesi). Je to plnokrevný horor o strachu z vnějšího (i vnitřního) světa, kde je vše kolem nás hrozbou, což se Asterovi povedlo za ty nesubjektivní tři hodiny pomocí pozoruhodného scénáře, hypnotické kamery a neotřelých režijních nápadů velmi sugestivně zachytit. Navíc v porovnání s posledním Kaufmanem nabízí mnohem uspokojivější závěrečnou čtvrtinu, v níž všechny detaily hezky metaforicky zapadnou (?) do sebe. Pro fanoušky existenciálních, očekávání rozbíjejících meta-hororů, v nichž se autor utrhne z řetězu, jako Záhada Silver Lake, Nepřítel nebo matka! naprostá povinnost. (23.04.2023)

Geniální labyrint strachů neurotické mysli a padání do ještě větší hloubky jedné z nejhorších myšlenek, které může úzkostný člověk podlehnout - "Co kdyby?". Ari je zlaté vajíčko mezi filmaři a kdo nesnášel mother! Darrena Aronofskeho, tohle bude nesnášet ještě víc. I když se u toho možná občas zasměje. (02.01.2024)

Ari Aster a jeho excesivní autorská onanie. První tři čtvrtě hodiny a pár povedených pozdějších momentů nedokáže vykoupit tu neospravedlnitelnou tříhodinovou délku, v níž i přes přemrštěnost a bláznivost všech událostí děj plyne, jako když neplyne. Natahovat sedmiminutový kraťas na tři hodiny není jen tak. U svého nejdražšího filmu si studio A24 mělo dovolit plácnout občas tvůrce přes prsty a hodit mu do toho nůžky. A neexistuje, aby si tenhle film vydělal byť třeba polovinu svého rozpočtu zpět, neexistuje. (18.05.2023)

Tady se to už Asterovi rozteklo. Prvních cca 80 minut je totální žrádlo (scény v hrůzném podnájmu a rekonvalescence u podezřelých samaritánů s válečným veteránem na dvorku), poté se však Beau (Phoenix) odebere do lesa, kde se divadelním představením spustí nezáživný kolotoč vjemů, pocitů, metafor, zkrátka takové to nimrání se klacíkem v hovínku. V kontrastu s první půlí, kde se to svérázným humorem jen hemžilo, je zbytek filmu silně nedivácký a často až ubíjející. Kaufman, Aronofsky nebo Lynch mají v podobně kryptických látkách furt slušný náskok. Ale třeba do toho Aster taky jednou doroste, nápady by na to měl. (05.05.2023)