On sa bojí

Asterovy Southland Tales, v nichž jako každý neurotický auteur ukazuje kousek svojí geniality i nesnesitelnosti. Rozkoší je zejména sledování parádní scénografie, jejího snímání a pohybu herců, zejména mumlajícího a brblajícího Phoenixa. Horší je to s monotematickým příběhem, který je kaufmanovinou druhé jakosti s občasným zábleskem uhelně černého humoru. Jakmile vám v půlce dojde, že Aster už v zásadě jen opakuje vyřčené, a patrně tak bude činit až do konce, budete každou další podivnost vítat odmítavým mávnutím ruky. V podstatě souhlasím s kritikou, že Aster je tvůrce, který místo zrcadla společnosti nastavuje lupu, protože by nás všechny nejradši spálil jako mravence. Jeho krutost je skoro až absurdní, ale ve výsledku, alespoň pro mě, nepřiměřená a spíš odcizující. Hovoří totiž hlavně o tvůrci, který stoprocentně a perfektně ovládá svůj píseček, ale odmítá z něj alespoň na malý moment vykouknout. 60 % (20.04.2023)

Zcela úpřimně, v posledních minutách jsem už jen čekal, kdy se ten zbylý plávající kousek rozpůleného dřevěného kánoe promění magickou sílou mrtvého potopence v masožravou příšeru a ta pak rázem zautočí na veškeré diváctvo. Ani by mě to po té brutální řádce stále šílenějších zvratů, včetně jednoho totálně brakového z půdy 20 minut před koncem, vůbec nepřekvapilo. Já jsem snad v životě neviděl film, který by měl na jedné straně v sobě i dost vyloženě skvělých scén až celých dlouhých sekvencí, ale ty na druhou stranu byly v tom celku obklopeny tak degradující nabubřelostí, se spoustou pokusů o extrémně šílené psycho a současně co nejtěžší mindfuck, jednou až nechutně přehnanými (jako když si ženská naplno otevře ústa, aby si do nich začla lejt celý kýbl plný husté barvy), jindy zase „jen“ pro mě nefunkčními ... a celkově v tak těžkotonážním návalu, že to příliš nezachrání ani jedna nádherná dlouhá „lesní“ část uprostřed filmu, skvostně kombinující hraný film s divadlem, hypnotickou recitací a několika druhy animací současně. Především za tu sice neudělím hodnocení úplně nejnižší, ale v rámci celku jsem měl po skončení pocit, že mi jistý Ari Aster nejdřív několikrát praštil hnusně nepříjemnou facku a poté s ryzím pohrdáním ještě odkopl do samoúčelně bludné prázdné temnoty, že si to po skončení jeho filmu trvajícího 3 hodiny beru nebývale osobně a souznit s tvůrčím záměrem v této chvíli nedokážu. [25%] (06.02.2024)

Možná se doslechnete, že filmy Ariho Astera jsou akorát tak o dysfunkčních rodinných dynamikách a že jinak o ničem víc nevypovídají. Není to pravda. Asterovy filmy jsou koncentrovaným útokem na principy západní moderní racionality, v každém filmu trochu jinak, s akcentem na jiný pilíř modernity. V Děsivém dědictví je to psychologie a psychiatrie. Ve Slunovratu etnografický nebo antropologický výzkum a věda obecně. Zatím nejambicióznější On se bojí pak podniká originální výpad proti nedotknutelné descartovské dualitě subjektivní a objektivní reality. Obojí tady totiž nerozlišitelně splývá v jedno, aniž by to přitom až na výjimky procházelo nějakým zásadnějším vývojem, připomínajícím nějaký postupný propad do králičí nory. Začátek filmu může být stejně ne/reálný, jako jeho konec. Nejsou tady žádné švy, žádné přechody mezi snem a realitou, podle kterých bychom se mohli alespoň částečně orientovat, jako např. v Lynchových filmech (Mulholland Drive, Lost Highway). On se bojí je zdánlivě psychoanalytický film, který ale rezignuje na psychoanalytické vidění světa. Je to přitom hlavně promyšlená práce s mizanscénou, prostorem a jeho vrstvením, která tenhle film odlišuje od ostatních titulů s podobnými ambicemi. Logika narušené mysli nebyla nikdy tak precizně zvnějšněná - a zároveň černohumorně provázaná s různými typy hororu - jako tady. (02.05.2023)

Mainstreamový publikum vrní blahem. Což v tomhle případě nechápu😱. Mě to přišlo divný. Hodně divný. A to mám divnosti všeho druhu rád. Žánrovej mix, kterej na mě fungoval jen místy. Jako celek mě to vůbec neoslovilo. Kdybych na to šel do kina, vyhodil za to prachy a ještě musel přežít tu nehorázně přepálenou stopáž tak to bych byl asi pěkně nasranej. Z pohodlí domova jsem chvilku ale opravdu jen chvilku dokonce přemýšlel i o třetí slabší hvězdě. Jak už jsem psal pár povedenějších pasáží to má. Oceňuji celkovej vizuál, kameru a výkon Joaquina Phoenixa jinak to je ale nehoráznej maglajz. Takže 2hvězdy víc ani ťuk. (18.06.2023)

Tady se to už Asterovi rozteklo. Prvních cca 80 minut je totální žrádlo (scény v hrůzném podnájmu a rekonvalescence u podezřelých samaritánů s válečným veteránem na dvorku), poté se však Beau (Phoenix) odebere do lesa, kde se divadelním představením spustí nezáživný kolotoč vjemů, pocitů, metafor, zkrátka takové to nimrání se klacíkem v hovínku. V kontrastu s první půlí, kde se to svérázným humorem jen hemžilo, je zbytek filmu silně nedivácký a často až ubíjející. Kaufman, Aronofsky nebo Lynch mají v podobně kryptických látkách furt slušný náskok. Ale třeba do toho Aster taky jednou doroste, nápady by na to měl. (05.05.2023)