On sa bojí

Čoho sa Beau bojí? Najskôr všetkého a predovšetkým života samotného. Nový film Ariho Astera je pohlcujúcim zážitkom, spleťou nepríjemných halucinácií a bizarným mindfuckom s vysokou interpretačnou otvorenosťou, ktorý ľahko zamotá hlavu. Po vydarenom mrazivom debute Prekliate dedičstvo (2018) nás režisér o rok neskôr zaviedol na špeciálnu slávnosť slnovratu, aby sme si spoločne s hlavnou hrdinkou prešli desivým peklom – Midsommar (2019). Pevná réžia, žánrové presahy, zmysel pre detail, surrealizmus a cynický humor...iba 36-ročný Ari Aster dobre vie, čo robí a nebojí sa to robiť po svojom. Celkom iná je však jeho postava vo filme Beau is Afraid, ktorá odrazu musí čeliť všetkým svojím strachom a vydáva sa na šialenú púť, ktorá sa mení na životné dobrodružstvo. Hoci je Beau už dávno dospelý, je ako dieťa. Nesamostatné, závislé, zraniteľné. A Joaquin Pheonix, ktorý jeho krehkú povahu bravúrne stvárňuje, má túto zraniteľnosť doslova vypálenú v pohľade. Čo všetko môže spôsobiť podmienená láska rodiča a jeho citové vydieranie? Ako veľmi dokáže oklamať vlastný rozum? Kam až dokážu zájsť temné myšlienky ovplyvnené strachom, úzkosťou, fóbiami a paranojami? Čo z toho sa deje reálne a možno vôbec svojmu psychiatrovi dôverovať? Film už hneď v úvode naberie výborné dynamické tempo a tasí jednu pohlcujúcu scénu za druhou. Z dlhej 179 minútovej stopáže sa spočiatku ukrajuje naozaj rýchlo, originalita každým obrazom len tak kvitne. A hoci má cynický humor, vzhľadom na problémy nášho hrdinu, predsa len akýsi trpký dojazd, vo výsledku nemožno tvrdiť, že by skvelo nefungoval. Prvýkrát snímka výraznejšie utrpí pri „lesnej“ epizódke, kedy sa prudko zvoľní z tempa. A práve záverečná polhodinka, v rámci ktorej divák očakáva tú najväčšiu katarziu, je už celá akási neistá a myšlienkovo roztrieštená, ako samotné vnútro nášho nesvojprávneho hrdinu. On sa bojí je, skôr ako hororom, akousi psychologickou sondou s thrillerovou atmosférou. Ari Aster aj v tomto prípade zostáva verný svojmu osobitému štýlu a opätovne sa vracia k témam straty a smútku či dysfunkcie rodiny. Pokiaľ máte radi tvorbu Davida Lyncha, Kaufmanovky či matku! Darrena Aronofskeho, pravdepodobne si v kine prídete na svoje. Lesná hamletovská časť jemne pripomenie aj seriál Station Eleven. A hoci On sa bojí nie je až tak kompaktným dielom ako jeho predchodcovia, rozhodne stojí aj za opakované vzhliadnutie. Od Ariho čakám ešte veľké veci. (25.06.2023)

První segment v bytě / na ulici / v obchodě je kongeniálně zfilmovanou paranoiou. S husí kůží a otevřenou pusou jsem byl svědkem úvodu jasného filmu roku, filmu, na který jsem čekal celé desetiletí, který mě dostával do cinefilského transu každým záběrem, střihem, výrazem či pohybem Joaquina Phoenixe. Druhý, odlehčený a komičtější segment pořád držel laťku vysoko a vzbuzoval zvědavost, co přijde dál. Ale od segmentu v lese začal film dějově ztrácet všechno, čím si mě získal. A stal se nesourodým spatlancem motivů a metafor, které v psychologické studii hlavní postavy nedávají smysl. A pokud mají dávat, divák už dávno ztratil zájem je rozklíčovávat. (23.10.2023)

Zajímavé a velice působivé nahlédnutí do mysli psychicky narušeného či duševně nemocného človíčka, panický strach, všudypřítomná paranoia, sebetrýzeň pochybení, pocity viny, věčné omluvy... Ari Aster se s tím opravdu nemaže a diváka nešetří, místy jsem měla pocit, že filmové sousto, které mi předkládá, je k zešílení.. Joaquin Phoenix v roli psychotika vynikající, strhující, trpěla jsem i bála jsem se s ním.. Tohle nebude film pro každého... (19.06.2023)

Zcela úpřimně, v posledních minutách jsem už jen čekal, kdy se ten zbylý plávající kousek rozpůleného dřevěného kánoe promění magickou sílou mrtvého potopence v masožravou příšeru a ta pak rázem zautočí na veškeré diváctvo. Ani by mě to po té brutální řádce stále šílenějších zvratů, včetně jednoho totálně brakového z půdy 20 minut před koncem, vůbec nepřekvapilo. Já jsem snad v životě neviděl film, který by měl na jedné straně v sobě i dost vyloženě skvělých scén až celých dlouhých sekvencí, ale ty na druhou stranu byly v tom celku obklopeny tak degradující nabubřelostí, se spoustou pokusů o extrémně šílené psycho a současně co nejtěžší mindfuck, jednou až nechutně přehnanými (jako když si ženská naplno otevře ústa, aby si do nich začla lejt celý kýbl plný husté barvy), jindy zase „jen“ pro mě nefunkčními ... a celkově v tak těžkotonážním návalu, že to příliš nezachrání ani jedna nádherná dlouhá „lesní“ část uprostřed filmu, skvostně kombinující hraný film s divadlem, hypnotickou recitací a několika druhy animací současně. Především za tu sice neudělím hodnocení úplně nejnižší, ale v rámci celku jsem měl po skončení pocit, že mi jistý Ari Aster nejdřív několikrát praštil hnusně nepříjemnou facku a poté s ryzím pohrdáním ještě odkopl do samoúčelně bludné prázdné temnoty, že si to po skončení jeho filmu trvajícího 3 hodiny beru nebývale osobně a souznit s tvůrčím záměrem v této chvíli nedokážu. [25%] (06.02.2024)

Atmosféra à la Franz Kafka, základný konflikt ako z učenia Sigmunda Freuda a scenár sťaby Charlie Kaufman. Prvá hodina je dokonale sfilmovaná nočná mora, prostredná „lesná“ tretina však výrazne narúša tempo a má nežiadúci potenciál vytrhnúť z deja a záver zasa pripomenie Aronofského !matku (2017) i Brazil (1985) Terryho Gilliama. Áno, je tu toho dosť. Záleží na vás. Mohol to byť masterpiece. Keby toho nebolo príliš. (26.06.2023)