On sa bojí

Ari Aster konečně dozrál a vytvořil mistrovské dílo, jež prolamuje běžné žánrové konvence a uvrhá diváky do tříhodinové bdělé noční můry. Jedná se o sofistikovaný psychoanalytický horor pro okrajové publikum; radikálně otevřený snímek pulzující významy, jenž vysloveně vybízí k interpretační hře. Ve svém fyzickém působení je navíc Beau is Afraid nebývale intenzivní, k čemuž vydatně dopomáhá zvuková stopa s nepříjemně zesílenými disonantními ruchy. V tomto ohledu snímek vyvolává reminiscence na Aronofského Mother!, avšak zároveň jde i o velmi lynchovský film, který nepostrádá hravost, symbolismus, bizarní humor či balancování po křehké hranici na pomezí reálného a imaginárního. O nejlepším snímku letošního roku již asi není pochyb. Jakožto zdejší hororový expert tak filmu Beau is Afraid uděluji plných pět hvězd. (23.04.2023)

A zase tá povala... Aster sa po dvoch síce náročných, ale relatívne divácky friendly filmoch (berte to s rezervou) rozhodol nakrútiť surreálnu drámu, ktorá osloví len toho, kto sa bude zamýšľať nad tým, čo ktorý symbol/metafora/synekdocha znamená. Bez snahy o rozlúštenie všemožných implicitných významov je Beau is Afraid v podstate nepozerateľný. Ak sa ale naladíte, máte radi Charlieho Kaufmanna, alebo dokonca aj Wellesov Proces (to zistíte na konci) a svojim spôsobom aj Enemy od Villeneuva, je tu šanca, že môže ísť pre vás o intelektuálny zážitok roka (alebo posledných rokov). Samozrejme o inšpirácii Lynchom sa hovorí všade. Hor sa tak do lúštenia motívov vody (tam prídeme až k vode plodovej), pavúkov a tém, ako rozpadnuté rodiny, dysfunkčné vzťahy rodičov a detí, smrť, zmysel života a podobne. Je toho skutočne veľa, nie je to pre každého a ani byť nechce. (29.06.2023)

Čoho sa Beau bojí? Najskôr všetkého a predovšetkým života samotného. Nový film Ariho Astera je pohlcujúcim zážitkom, spleťou nepríjemných halucinácií a bizarným mindfuckom s vysokou interpretačnou otvorenosťou, ktorý ľahko zamotá hlavu. Po vydarenom mrazivom debute Prekliate dedičstvo (2018) nás režisér o rok neskôr zaviedol na špeciálnu slávnosť slnovratu, aby sme si spoločne s hlavnou hrdinkou prešli desivým peklom – Midsommar (2019). Pevná réžia, žánrové presahy, zmysel pre detail, surrealizmus a cynický humor...iba 36-ročný Ari Aster dobre vie, čo robí a nebojí sa to robiť po svojom. Celkom iná je však jeho postava vo filme Beau is Afraid, ktorá odrazu musí čeliť všetkým svojím strachom a vydáva sa na šialenú púť, ktorá sa mení na životné dobrodružstvo. Hoci je Beau už dávno dospelý, je ako dieťa. Nesamostatné, závislé, zraniteľné. A Joaquin Pheonix, ktorý jeho krehkú povahu bravúrne stvárňuje, má túto zraniteľnosť doslova vypálenú v pohľade. Čo všetko môže spôsobiť podmienená láska rodiča a jeho citové vydieranie? Ako veľmi dokáže oklamať vlastný rozum? Kam až dokážu zájsť temné myšlienky ovplyvnené strachom, úzkosťou, fóbiami a paranojami? Čo z toho sa deje reálne a možno vôbec svojmu psychiatrovi dôverovať? Film už hneď v úvode naberie výborné dynamické tempo a tasí jednu pohlcujúcu scénu za druhou. Z dlhej 179 minútovej stopáže sa spočiatku ukrajuje naozaj rýchlo, originalita každým obrazom len tak kvitne. A hoci má cynický humor, vzhľadom na problémy nášho hrdinu, predsa len akýsi trpký dojazd, vo výsledku nemožno tvrdiť, že by skvelo nefungoval. Prvýkrát snímka výraznejšie utrpí pri „lesnej“ epizódke, kedy sa prudko zvoľní z tempa. A práve záverečná polhodinka, v rámci ktorej divák očakáva tú najväčšiu katarziu, je už celá akási neistá a myšlienkovo roztrieštená, ako samotné vnútro nášho nesvojprávneho hrdinu. On sa bojí je, skôr ako hororom, akousi psychologickou sondou s thrillerovou atmosférou. Ari Aster aj v tomto prípade zostáva verný svojmu osobitému štýlu a opätovne sa vracia k témam straty a smútku či dysfunkcie rodiny. Pokiaľ máte radi tvorbu Davida Lyncha, Kaufmanovky či matku! Darrena Aronofskeho, pravdepodobne si v kine prídete na svoje. Lesná hamletovská časť jemne pripomenie aj seriál Station Eleven. A hoci On sa bojí nie je až tak kompaktným dielom ako jeho predchodcovia, rozhodne stojí aj za opakované vzhliadnutie. Od Ariho čakám ešte veľké veci. (25.06.2023)

Klobouk dolů, že tohle v roce 2023 někdo pustí do kina, protože Ari Aster viditelně dostal volnou ruku a nemusel se na nikoho ohlížet, čemuž taky výsledek odpovídá. První dvě třetiny (nebo tři čtvrtiny, chcete-li) jsou typická "asterovina", kde převládá hutná a nepříjemná atmosféra, z níž je jasné, že někde vzadu číhá nevyřčené tajemství, které vše změní. Ztvárnění absurdního kafkovského prostředí, které je viditelně surreálné, funguje na výbornou a jednotlivé události jsou stejně tak tragické jako svým způsobem zvrhle vtipné. Ono vůbec černého humoru je tu docela dost a divák si ho musí trochu najít, když se mu to ale povede, je odměněn opravdu nápaditými chvílemi, které se dnes už moc nevidí. Také kamerové snímání a velmi zvláštní zvuková stopa jsou úplně jinde a dost svérázné a ze sledování vytváří hodně specifický a pro někoho ne úplně příjemný zážitek. Kapitolou sama o sobě je naprosto fantastický Joaquin Phoenix v titulní roli, který celý film táhne prakticky s minimem dialogů a vše uhraje jen různými skřeky a výrazy, což je extrémně náročné, o to ale působivější. Poslední třetina (čtvrtina) je ale trochu problematická, protože všechno do sebe úplně nezapadne, některé naznačené metafory se nikterak neosvětlí stejně jako několik mini zápletek, o nichž se hovoří a možná záměrně je jim věnována přehnaná pozornost. Pointa tedy není úplně uspokojivá a pravděpodobně zcela vědomě vrší další a další otázky a možné interpretace, jejichž relevanci pochopitelně nikdy nikdo nevyřeší. Výsledku rozhodně neprospívá ani tříhodinová stopáž, která je s blížícím se koncem na hranici snesitelnosti, což je dáno i pomalejším tempem a vršícími se bizarnostmi, které se víceméně cyklicky opakují. Beau Is Afraid je rozhodně úkaz mezi mnohdy uniformními kinofilmy, protože je něčím, co se vskutku často nevidí, zároveň vyžaduje připraveného a zkušeného diváka, protože toho, kdo tzv. neví, na co jde, velmi brzy znechutí, což je svým způsobem škoda. Bude ovšem zajímavé sledovat, s čím Aster přijde dál, protože se nelze ubránit dojmu, že tady došel na konec jedné etapy a už je potřeba jít trochu jinou cestou. 60 % (19.05.2023)

Ari Astera mám rád, předchozí jeho dva horory jsem si užil, nicméně už od první zmíňky mě Beau Is Afraid nelákal. A vyloženě mě děsila 180ti minutová stopáž. Což se nakonec potvrdilo jako vážný problém, na film jsem koukal asi pětkrát a až druhý den mě posledních 40 min celkem bavilo. Jenomže ač jsem čekal, že půjde o mindfuck, dost mi vadilo, že sem režisér háže random situace za druhou bez vysvětlení..co víc, ani nevysvětlit nejdou, prostě to tu je, aby to bylo a co víc, já se ukrutně nudil a proto ty dvě hvězdičky. Hrozně rád bych na druhé zhlédnutí přistoupil na režisérovu hru, kdy už vím, co čekat, ale na jeden zátah to ale nejspíš opět nedám. Zajímalo by mě, jestli by na mě fungoval znovu i Slunovrat, je možné, že jsem se jen tehdy nechal opít hajpem..třeba na to odpoví až další film. (18.06.2023)