Mys hrôzy

Prinajmenšom výborný thriller, Scorseseho remake z roku 1991 je však lepší. Obidva filmy síce majú hustú atmosféru, ale mne ide tentokrát o herecký výkon a to konkrétne Roberta Mitchuma alias Maxa Cadyho, ktorého Robert De Niro v remaku o hodný kus prekonal. Samozrejme ich doporučujem pozrieť obidva, sú to veľmi kvalitné filmy a ľutovať určite nebudete. (13.10.2007)

Veľmi pôsobivý thriller, do bodky rovnako účelový ako jeho neskorší remake z roku 1991 Mys hrôzy od Martina Scorseseho. Takže okrem dokonalo vybudovanej hutnej atmosféry, tu hlavne exceluje dvojica Gregory Peck a Robert Mitchum. /90%/ (21.05.2010)

V souboji se Scorseseho remakem plichta. Oba filmy jsou velice dobré. Novější verze je (samozřejmě) režisérsky nápaditější, jistá dějová naivita však víc sluší téhle z roku 62. Herecké obsazení také přinejmenším srovnatelné: Mitchum je minimálně stejně dobrý jako De Niro (mně se dokonce zdál ještě lepší, jeho postava má v sobě víc zla utajeného, než vystaveného na odiv, jako je tomu v novější verzi se - symbolicky - markantně potetovaným Cadym), starší verze má výhodu v Peckovi, novější v Jessice Lange. Jak jsem již říkal, spravedlivá plichta, již symbolicky stvrzuje Hermannova hudba, kterou v hojné míře použil Elmer Bernstein do Scorseseho verze. (16.11.2013)

Scorsese se (opět) může schovat. Mys hrůzy sice nenabídne na konci katarzi v podobě krvavé pomsty, na kterou jsme zvyklí z novodobých krváků, ale přesto dýmá dusnem a vlhkem agrese, strachu a odporu. Celkový dojem místy kazí snad jen dotěrná, příliš doslovná hudba. Jakmile ale nastane ticho, ze tmy začínají vylézat démoni. Pomalu gradující, krásně zvládnutá atmosféra zahaluje scénu, na které se utkávají dva titáni - archetypální správňák Gregory Peck versus animální, degenerovaný antagonista Robert Mitchum. Jak bylo napsáno na jiném místě - De Niro hraje zkaženého hajzla, Mitchum JE zkažený hajzl. Na svou dobu vzniku nečekané syrový a krutý film, temný a zneklidňující jako noc na floridské bažině. (21.11.2011)

Největším kladem Cape fear je hudba Bernarda Hermanna – je snad ještě lepší než jakákoliv jeho spolupráce s Hitchcockem. Nebýt jí, film by přišel o mnoho svých napínavých momentů (při prvních tónech vác bude mrazit pouhý pohled na logo Universalu), a byl by tak ještě průměrnější. Za zmínku pak stojí ještě výkon Roberta Mitchuma, který s přehledem přehrává svého umírněnějšího kolegu Gregoryho Pecka. Hraje přesně tak, aby mu divák chtěl dát pěstí do obličeje – a to přesně jeho postava vyžadovala. Jak už jsem ale naznačil, film je to jinak v celku průměrný – chování a motivace postav už dnes mohou vyvolat lehký úsměv. O to víc pak vynikne přínos Martina Scorseseho, který v 90.letech natočil snad trochu zdlouhavý, ale neuvěřitelně charismatický remake, který svůj předobraz v mnohém překonává. (14.05.2006)