Vortex
Obsahy(1)
Psychologická dráma je príbehom manželov, ktorí sa snažia vysporiadať so strasťami staroby. Noé tentoraz upustil od svojho charakteristického hypnotického vizuálu. S obrazom sa však kreatívne pohral rozdelením na dve polovice, ktoré umožňujú sledovať dej súčasne z pohľadu oboch hlavných postáv. Tento formálny postup výrazne pomohol vytvoriť ďalšie mimoriadne dielo autorského tvorcu, ktorého filmy Climax, Love či Enter the Void patria medzi vyhľadávané festivalové formálne aj obsahové provokácie. (MFF Cinematik Piešťany)
(viac)Videá (4)
Recenzie (26)
Život s filmem, film o životě, život po filmu a film po životě. Na první pohled je Noého odklon od konceptuálních hrátek s žánry, formou a filmem coby senzorickým atakem směrem do hájemství Bergmana a Hanekeho sice nečekaný, ale v jádru a v souladu s námětem nevyhnutelný. Na druhou stranu téma se sice mění, ale autorský rukopis i motivy zůstávají nezaměnitelné. Noé stále drtí diváky, jen tentokrát ne tolik hrátkami se samotnou matérií a médiem filmu jako spíše nelítostným zpřítomněním konce života. Jestliže doposud nám Noé věrný mladické a bouřlivácké povaze ukazoval život coby pomíjivý sen a extrémní zážitek, tentokrát nám jeho konec odhaluje jako spirálu mezi bezmocným bděním a laskavou noční můrou, která vše dosavadní směřuje k finální prolínačce. ()
Dvě oči skelného pohledu stáří, jemuž choroba zploštila život do tenké plochy bez hloubky pole minulosti a budoucnosti beze zbytku přiléhá k technice dvojí projekce na plátno, jehož zploštělost na úrovni média je koextenzivní s cíleným obsahem díla, jímž je stále více otupělé a vyprazdňující se civění do očí smrti a kde extenze kinematografického času stále jen nesměle připomíná skutečnou délku reálného posledního odpočítávání, o němž nám ostatně obě kinematografické oči nemohou říct nic nového, právě proto, že oči filmu jsou očima jeho protagonistů. Kde není minulost a budoucnost, nemůže být naštěstí nikdy ani konvenční zábavná zápletka, a tak divák může skutečně jen čekat na vysvobození spolu s postavami. A v tom tkví také přínos Noého filmu, a to, že rozštěpem plátna, které není jen samoúčelem, umožnil v jádru konvenčnímu dramatickému filmu jedním okem pokukovat po postupech direct cinema a tím se dostat skrze fikci blíže k dokumentu reality. ()
Real-time dokumentaristická odysea o stárnutí a umírání v nekompromisním podání kontroverzního tvůrce, který se nebojí tnout do živého a neuhne v momentech, kdy ostatní stříhají a odvracejí kamery tak, aby si divák mohl "domyslet" zbytek. Gaspar Noe zprostředkovává komplexní zážitek odlišným stylem, který někomu vyhovuje, jiní odchází během projekce. Vortex není o tom vidět ho vícekrát, ale o tom, prožít ho v kině jen jednou, ačkoliv je to chvílemi velmi těžké, až nesnesitelné. ()
Gaspar Noé tentokrát upustil od vizuálních libůstek a stroboskopické zběsilosti a přinesl na plátno vcelku konvenční, lidský příběh o stařeckém strádání a ztrátě sil. Bohužel po Hanekeho Lásce a třeba i nedávném emocionálně zdrcujícím The Father už Vortex i přes své autorské uchopení se specifickým rozdělením obrazovky na dva pohledy působí jako nošení dříví do lesa. A co hůř, je to i dost úmorná podívaná, jež chvílemi hodně přešlapuje na místě a je o dost delší, než by bylo zdrávo. Musím přiznat, že takto vyčerpávající sledování jsem dlouho nezažil. Pokud vám po projekci Vortexu zešediví jen stovka vlasů, budete na tom ještě dobře. Mám z toho rozporuplné pocity, ale pokud mohu něco bezpečně vyzdvihnout, tak to, že legendární režisér Dario Argento je přirozený herecký talent, kterého někdo do výrazné role měl obsadit už dávno. [KVIFF 2021] ()
Noe bez nahoty, násilí ale vizuálně opět jiný. Příběh starých manželů, které postupně ničí zákeřná nemoc sledujeme pohledem obou aktérů pomocí rozdělené obrazovky. Zpočátku vtahující a ojedinělé, brzy zdlouhavé až nekonečné. Klasický případ výhry formy nad obsahem, který stojí za vidění hlavně kvůli zmíněné vizuální stránce. Ale těch 135 minut je úmorných. ()
Reklama