Vortex

"Život je jako sen, že?" "Ano. Sen ve snu." ___________ Můj miláček Gaspar Noé se svým nejnovějším celovečerákem (který na festivalu v Cannes vyvolal nejeden poprask) mi dal další důvod, proč s tímhle šílencem chci na romantickou večeři. Zdání však klame, poněvadž nejde o klasický transgresivní flick z ranku nový vlny francouzský extremistický kinematografie. Není zde nic, čím je tento kontroverzní provokatér – jedněmi milován, a druhými nenáviděn – tak proslulý. Žádný neony, násilí, perverzní sexuální hrátky, opulentní halucinogenní tanečky natočený na jeden záběr, psychedelický halušky, znásilňování Monicy Bellucci, anebo radikální autorský rukopis. Přesto jde paradoxně o nejlepší režijní majstrštyk, co doposud ten plešatej magor natočil...... VORTEX je totiž jakousi anti-tezí Noého tvorby – jde o neuvěřitelně komorní, pomalou, intimní, subtilní, a citlivou vizuální esej, která je ve svý implicitní podstatě alegorickou vztahovou drobnokresbou o lásce, žalu, martyriu stárnutí, a nevyhnutelném smíření se smrtí. Do relativně malých a civilních rolí dvou stárnoucích, a jak psychicky tak tělesně nemocných duší, si Noé obsadil dva velikány – ikonického italského režiséra Daria Argenta (tvůrce legendárního hororu Suspiria který etabloval subžánr tzv. neon cinema, který Noého tvorbu zásadně ovlivnil) a slavnou francouzskou herečku Françoise Lebron. On je egocentrický workoholik jehož trápí kardiovaskulární onemocnění, ona je křehká žena která trpí nevyléčitelnou Alzheimerovou chorobou a pomalu ale jistě se začíná ztrácet nejen ve svém bytě, ale i své vlastní mysli. Oba dva jsou však neodlučitelným párem, jejichž láska vyplňuje prázdnotu v jejich osamocených srdcích...... Největší a zcela nezaměnitelnou devizou je – ostatně jako u všech Gasparových masterpieců – nekonvenční inovativní forma, která je (re)definicí pojmu "vyprávění obrazem". Gasparův dvorní kameraman Benoît Debie je totiž král a revolucionář filmového objektivu, a protentokrát si pohrál s metodou split-screen (kterou Gaspar už využil ve svém předchozím středometrážním experimentu Lux Æterna), tedy rozdělení obrazu na dvě části, díky čemuž divák sleduje dvě paralelně odvíjející se scény zároveň, které se průběhem času různě obměňují. Z hlediska narativu je tak VORTEX rozdělen na několik real-time příběhových fragmentů eskalující do až baladického, emocionálně zdrcujícího závěru, který vám zlomí srdce ve dví a rozdrtí ho na padrť. Celkově vzato, to s jakou pečlivostí a citem zde Gaspar pracuje s každým dílčím aspektem – jmenovitě mizanscénou, syžetem, poetikou fikce, či subjektivitou filmového času – a synergicky je spojuje do jednoho fenomenálního formalistickýho celku, prostě nemá obdoby...... VORTEX je tak ve výsledku neobyčejně obyčejný malý film s velkými myšlenkami a pohlcujícím imerzivním zážitkem o derniéře života, jemuž se nic už letos nevyrovná. Úvodní song nevyženu z hlavy hodně dlouho. Gaspar Noé je prostě někde jinde a jsem jedině rád, že nezávislá studia mu doslova zobou z ruky a poskytují mu tak naprosto neomezenou kreativní volnost, protože tímhle majstrštykem překonal sám sebe....... [VERDIKT: 10 důchodců z 10; peak of cinema] (30.06.2022) (menej) (viac)