Drive My Car

Jsem spokojený, jelikož jsem dostal dobrý a zajímavý film. Film vychází z jedné povídky, která se objevila v knize Muži, kteří nemají ženy od Haruki Murakamiho. Chápu nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, která je zcela zasloužená a vůbec bych se nedivil, kdyby jí film proměnil, ale za nejlepší film už moc ne. Osobně mi film sedl a líbil se mi. Režisér Rjúsuke Hamaguči odvedl velmi dobrou práci a na jeho film se kouká moc krásně. Jediným problémem je velká stopáž. Ty tři hodiny jsou fakt hodně a pocitově jsem si myslel, že to trvá dvojnásob, naštěstí pro mě jsem se nenudil. Líbilo se mi jak je film natočený, má řadu luxusních scén, zajímavé postavy a specifickou japonskou atmosféru. Herci hrají skvěle a umí upoutat pozornost. Navíc, zde jsou opravdu dobře napsané a odehrané dialogy, které mají, co říci. Drive My Car nesedne každému, ale to nic nemění na tom, že je to dost dobrý film. (13.03.2022)

Stejnojmenná povídka, která byla předlohou, má ani ne čtyřicet stran a krom pár mikroodboček si vystačí s dialogy "o ničem" dvou postav v autě (žlutém!) během nočních jízd Tokiem. Adaptace má tři hodiny, červené (!) auto, bere si z předlohy sotva pár styčných bodů a naopak do ní zapracovává motivy i z jiných povídek sbírky "Muži, kteří nemají ženy" (ta nepatří mezi Harukiho zdařilejší). Bere si to z jeho nemagicko-realistické tvorby  (nehrozí tedy Murakamiho bingo). A to vše je Hamagučim uchopeno po svém a neotrocky. Především úvodní třetina je ovšem ostudně doslovná, to na co stačí v předloze pár vět, se sáhodlouze ukazuje. A nic moc z toho. Jakmile se však děj posune v čase, tak to začne alespoň fungovat ve více rovinách (pro plný požitek to očekává znalost Čechovova Strýčka Váni), kde vše vypovídá o mnohém dalším. Nahlíží to na tvůrčí proces, jak komunikovat skrze umění, co chceme vědět, ale bojíme se zeptat, různé formy (ne)šťastných vztahů, o mužích a o ženách, o zármutku, o divadle, "proč zrovna on, co má co já ne", o domnělé vině, o osudových ženách, postupném otevírání se ostatním i sobě sama... No, není toho pomálu, co si Hamaguči ukousl. A v podstatě to vše i zvládne sežvýkat, ne že ne. Stopáž je olbřímí, ale až na ten proklatý prolog nikoli neopodstatněná. Navzdory veškerým kvalitám (perfektně trefená melancholická nota) je však problém to i tak nezařadit do škatulky "ušlechtilá sofistikovaná nuda", protože je na tom zajímavější "jak s tím tvůrci pracují a jak se s tím vším popasují" než "jaké to je". (24.03.2022)

7,5/10 – Asi o mně po tomto hodnocení řeknete, že nejsem dostatečně umělecká duše, nýbrž jen prašivý konzument bum-prásk obsahu, ale 3 hodiny popojíždění z místa na místo, koukání na nezajímavé ulice a jakéhosi depresivně motivačního tlachání o životě byly skutečně úmorné. Nejenže mě to v průběhu sledování přestalo bavit, ještě jsem se vydatně nudil a ke konci už i bez obalu zíval. Abych tomu nekřivdil, ze začátku byl příběh velice zajímavý. Trošku osobního života, asi nejvtipnější možná reakce na nevěru (muž vejde do domu, na minutku omrkne, jaké porno se mu to odehrává na gauči a pak se zase otočí a tiše za sebou zavře dveře) a pak velmi komorně ukázaná smrt. Tohle trvá cca 30 minut, následně se to začíná hroutit. Začíná totiž dlouhý proces truchlení, ke kterému určitě patří i málomluvnost a pomalejší plynutí času. Tyto atributy se nicméně velmi těžko převádějí na stříbrné plátno. Je daleko snazší je napsat, nežli je natočit. Tenhle úkol splnil japonský režisér Hamaguči na výbornou. Bodejť by ne, opřel své dílo o bravurní herce a herečky, jež předvedli bezchybné řemeslo. Nicméně chybí tomu nějaká jiskra. Život hlavní postavy, pana Kafuku, se totiž nikam viditelně neposouvá (ani k lepšímu, ani k horšímu) a jen stagnuje na tomtéž místě. Dílo je tak naprosto připraveno o prvek gradace. Víte co? Řeknu to ve zkratce: je to nuda a nic se tam děje! Drive My Kár si nejlépe užije ten, který má zrovna depku. Pro ostatní, pozitivněji naladěné, se bude jednat o 3 hodiny ničeho, okořeněné o výborné herectví a realistické zpracování. Poznámka pod čarou: „A ne, Japonci tentokrát nejsou divní, opravdu.“ (14.01.2023)

Patetické, sebedojímavé, stylizující se a navrch rádoby filosofující, což je nejzoufalejší asi v momentech, kdy si tohle na mnoha rovinách významově vyprázdněné, byť důležitě se tvářícími slovy i obrazy zahlcené dílo bere do úst Čechova, který takový právě vůbec není, anebo ve chvíli, kdy pochopíme, že po hlavním hrdinovi nám stejně kumštýřsky vyvrhne, naporcuje a naservíruje i postavu herce-jinocha jakožto k tragédii spějícího mladého rozervance, či velesmutnou osobní historii postavy řidičky-mužatky.... Aj. A další špatná zpráva je, že stejně unylá, sebevzhlíživá a mělká je i kamera a otrocké herecké výkony. Že to překombinované utrpení trvalo téměř bez oddechu tři hodiny, už bolest z celé té nejapnosti jen přirozeně dovršovalo. Omlouvám se tímto milému R., kterého jsem do kina Pilotů na tuhle lesklou bídu poslední prázdninový den zatáhla. *~ (02.09.2022)

Bylo to spíš zdlouhavější, ale zas tam nebylo tolik lyriky nebo atmosféry, aby to člověka nenudilo. Nakonec se člověk prokouše rovinou japonského režiséra, co miluje svou manželku natolik, že jí odpustí podvádění a i tak mu zůstane prázdný život po jejím odchodu. Tak dělá jakési ochotnické divadlo s jejím milencem a další divnosebrankou. Je to zvláštní a zvláštně linoucí se táhlý film. (03.12.2022)