Poločas štěstí

Proletářský poetismus. Film s podtextem nostalgie za mizejícím duchem místa, za mizejícím časem života. Jinak též film adorující konservativní hodnoty jako rodina, práce, přátelství, věrnost, slušnost... Obyčejný život jako štěstí. Pandám k dávné režisérově Žižkovské romanci. Trocha idealisace, mírné ústupky dobové ideologii. Skvělé a slušné herecké výkony účinkujících (jen ten zrzatý hošík mne prudil). (01.01.2013)

"Hej životě, kde jsi, vylez srabe! Chci se s tebou poprat." Ondra Bozděch, tento "král Žižkova", co má rád svou uhlířskou putnu, ktereho tak excelentně ztvárnil Josef Vinklář, se s tím svým životem "pere" s ohromnou grácií. Krásně mu přitom přizvukuje Jiří Adamíra. Co mi tedy do celého toho filmu moc nesedlo, byly ty mnohokrát se opakující záběry na demolici nějakého ze starých žižkovských domů. Sice asi chápu, že tím chtěl režisér Brynych podrthnout jakousi nostalgickou atmoféru, na mě to ale moc nefugovalo. Na rozdíl od hudby Jiřího F. Svobody, která tuhle funkci splnila zcela nepochybně. (28.04.2021)

Spousta věcí by mohla na tomhle filmu kritikům vadit. Není příliš realistický, je asi tendenční v pohledu na tehdejší dobu, má zkreslený pohled na přátelství, lidi a společnost. Jenomže ten film je nám servírován jako vzpomínka. A lidé přeci vzpomínají na to dobré. A když starý svět mizí před našima očima a nahrazuje ho svět nový, kterému už nerozumíme, držíme se vzpomínek o to víc. Ondřej Bozděch je fosilie ze starých časů, šťastně dožívající v posledních zbytcích mizícího Žižkova. Obklopen přáteli žije svůj stereotypní život a zdá se, že nic jím nemůže otřást. Ale základy jeho stability duševní jsou křehké, s věkem ztrát přibývá a je těžké je ustát. Josef Vinklář je ve své roli skvělý a nezaostávají ani ostatní herci. Obyčejný příběh kamarádů ze Žižkova, který jsem si nechal rád vyprávět. 85% (14.07.2011)

Možná je mé hodnocení ovlivněno tím, že jsem sám ze Žižkova a měl jsem možnost jako dítě ještě zažít tu jedinečnou atmosféru starého Žižkova a nebo možná taky ne, těžko říct. Co jde ovšem lehko říct, je chvála na Josefa Vinkláře. Musel jsem se kouknout ma jeho životopis, jestli se tenhle, talentem od boha nadaný herec nenarodil na Žižkově nebo tam alespoň nežil, protože to, jakým způsobem zahrál svou roli žižkovskýho chlapa, uhlíře Ondřeje Bozděcha, to je úplný pohlazení po žižkovský duši. Nevím jak se to panu Vinklářovi mohlo takhle podařit zahrát, když tu nežil a nemohl tak znát povahu žižkovskejch chlapů, jak jsem měl možnost je poznávat já už jako malej kluk, ale povedlo se mu takovým způsobem až jsem na konci příběhu měl skoro slzy. Všechna ta férovost, drsnost a upřimnost mu šla přímo ze srdce. Tu přímočarost jednání a celková svéraznost žižkováků, která v dávných časech voněla nad Žižkovem a udělala z téhle čtvrti svébytnou ikonu celé Prahu, zahrál Josef Vinklář naprosto přesně. Za ty záběry Lupáčovky ještě bez hotelu Olšanka, za krásné scény na "křížku", za to patří panu Brynychovi můj velký dík. Ovšem nepochválit i samotný příběh, který má v sobě obyčejnou prostou lidskost ve své nejkrásnější podobě by byl hřích. Poločas štěstí mě po všech stránkách naprosto rozsekal. "Hej živote, kde si, vylez srabe, chci se s tebou porvat ! " P.S. jak tady píšete že to nepasuje na Žižkov 80let a ty postavy a atak. Byl jste někdo v 80.letech nálevně Briketa naproti nákladovýmu, kam chodili uhlíři ? Dost pochybuju, ale tak hlavně že víte jakej byl Žižkov v 80letech a jaký si tam lidi nosili příběhy, ach ta zdejší "všeznalá" kinder elitka :-) (20.03.2010)

Asi je to tím, že ten Žižkov vážně má nějakou atmosféru, nebo že to Vinklář skvěle odehrál, ale tenhle film má prostě jakési své vnitřní kouzlo. - EDIT: Viděno zas po čase a ten film zraje jak víno. Jde o nesmírně pohodový film, který poukazuje na důležitost rodiny, dětí a přátel v životě člověka, který překročil padesátku a bilancuje. Je tady řada skvělých scén (včetně Čejkovy travesty show). Různé zvraty v životě jednoho uhlíře jsou podány předěly s odstřelem starých baráků na Žižkově - ano, takhle se člověk často cítí, když se v jeho životě něco změní a mění nebo se mění věci kolem něho. Věci se ale dějí veselé i nepříjemné, a tento film je dovedně vyvažuje, přičemž se snaží stále říct, že je potřeba dělat to, co nás baví („když já mám raději práci na čerstvém vzduchu“) a kde jsme rádi a máme k tomu své důvody. Často je to o vnitřních pocitech (třeba když je hlavní postava podruhé a už jen krátce na tom plochodrážním stadionu, kde mu Mirek předtím předváděl své auto). (09.08.2010)