Poločas štěstí

Reziser Zbynek Brynych /... a Paty Jezdec je strach/ natocil vskutku pekny film o prazskom Zizkove. Filmy plny klasickych starosti, radosti a pekne je zobrazena realita : ako postupne miznu stare domy zo Zizkova a su nahradzane novymi modernymi stavbami. Takze nostalgia ma aj tuna miesto. Z hercov je tu dostatok znamych mien - Jiri Ruzicka /syn znamej Heleny Ruzickovej/. 70 % (29.11.2014)

Film, ktorý som si veľmi zamiloval, pretože si pri ňom stále výborne oddýchnem. Josefovi Vinklářovi táto úloha skvele sadla, vedie tu obyčajný život Žižkovského uhliara, a keďže je toto remeslo v ich rode dedičné, má ho aj patrične rád. Aké to bolo kedysi jednoduché-práca, rodina, domov. Treba tu ešte vyzdvihnúť zaujímavú hudbu Jiřího Svobodu ( brata slávneho Karla ), ktorá tu pekne zapasovala. (21.12.2008)

"Hej životě, kde jsi, vylez srabe! Chci se s tebou poprat." Ondra Bozděch, tento "král Žižkova", co má rád svou uhlířskou putnu, ktereho tak excelentně ztvárnil Josef Vinklář, se s tím svým životem "pere" s ohromnou grácií. Krásně mu přitom přizvukuje Jiří Adamíra. Co mi tedy do celého toho filmu moc nesedlo, byly ty mnohokrát se opakující záběry na demolici nějakého ze starých žižkovských domů. Sice asi chápu, že tím chtěl režisér Brynych podrthnout jakousi nostalgickou atmoféru, na mě to ale moc nefugovalo. Na rozdíl od hudby Jiřího F. Svobody, která tuhle funkci splnila zcela nepochybně. (28.04.2021)

Možná je mé hodnocení ovlivněno tím, že jsem sám ze Žižkova a měl jsem možnost jako dítě ještě zažít tu jedinečnou atmosféru starého Žižkova a nebo možná taky ne, těžko říct. Co jde ovšem lehko říct, je chvála na Josefa Vinkláře. Musel jsem se kouknout ma jeho životopis, jestli se tenhle, talentem od boha nadaný herec nenarodil na Žižkově nebo tam alespoň nežil, protože to, jakým způsobem zahrál svou roli žižkovskýho chlapa, uhlíře Ondřeje Bozděcha, to je úplný pohlazení po žižkovský duši. Nevím jak se to panu Vinklářovi mohlo takhle podařit zahrát, když tu nežil a nemohl tak znát povahu žižkovskejch chlapů, jak jsem měl možnost je poznávat já už jako malej kluk, ale povedlo se mu takovým způsobem až jsem na konci příběhu měl skoro slzy. Všechna ta férovost, drsnost a upřimnost mu šla přímo ze srdce. Tu přímočarost jednání a celková svéraznost žižkováků, která v dávných časech voněla nad Žižkovem a udělala z téhle čtvrti svébytnou ikonu celé Prahu, zahrál Josef Vinklář naprosto přesně. Za ty záběry Lupáčovky ještě bez hotelu Olšanka, za krásné scény na "křížku", za to patří panu Brynychovi můj velký dík. Ovšem nepochválit i samotný příběh, který má v sobě obyčejnou prostou lidskost ve své nejkrásnější podobě by byl hřích. Poločas štěstí mě po všech stránkách naprosto rozsekal. "Hej živote, kde si, vylez srabe, chci se s tebou porvat ! " P.S. jak tady píšete že to nepasuje na Žižkov 80let a ty postavy a atak. Byl jste někdo v 80.letech nálevně Briketa naproti nákladovýmu, kam chodili uhlíři ? Dost pochybuju, ale tak hlavně že víte jakej byl Žižkov v 80letech a jaký si tam lidi nosili příběhy, ach ta zdejší "všeznalá" kinder elitka :-) (20.03.2010)

Tak se nám to žižkováctví nějak znormalizovalo. Chodit do Akropole na Václaváku na travesty nikdy nebyla záliba žižkovskejch tatíků, ale to, co s tím tady vymyslel Brynych, to je těžkej úlet. Na druhou stranu společné scény s Adamírou a Maciuškou mají svou dokumentární hodnotu, ale jako celek je to totální podivnost. (13.01.2017)