Biely Bim, čierne ucho

Když jsem byl malý, viděl jsem tento film a konec tak probulel, že mne rodiče nebyli schopni utišit. Dávno po letech jsem film viděl znovu a ač jsem si závěr pamatoval a mohl být tedy připraven, přesto jsem měl opět mokré oči a stažené hrdlo. Nevím zda je to kvalitně natočeným snímkem, či zkrátka tím, že mám moc rád psí kamarády a vůbec vše živé. Bim, stejně jako později Goro, při své pouti a hledání pána potkává různé typy lidí. Od hodných, kteří mu pomáhají či dají najíst po typy od kterých mu hrozí bití i smrt. Je to tedy i taková obrácená sonda pohledem čtyřnohého přítele člověka na nás vládce tvorstva. (27.07.2011)

Ivan Ivanovič a jeho pes Bim... To už sú roky, čo som to videl naposledy. Ešte v československej televízii niekedy koncom 80-tych rokov a už vtedy to na mňa zázračne zaúčinkovalo. Zvládnuť v jednom kuse 3 hodinový film je pre deti dosť náročné a vtedy to tiež myslím bolo rozdelené na dva diely. Pôvodný dabing ešte s Kvietikom a Strniskovou bol výborný, aspoň takto som si na nebohú Strniskovú zaspomínal. Príbeh Bima sledujeme od jeho narodenia, jeho príbeh a jeho inteligencia si vás získa a záver s vami možno pekne zamáva. Na menšie deti môže zapôsobiť všelijak, možno im bez komentára rodičov ani nedôjde , čo sa vlastne stalo. Z pohľadu dospelého si asi lepší záver ťažko predstaviť. Film je to skvelý aj napriek často používanému slovu súdruh. Spoločenské zriadenie ani postavenie ľudí veľmi nerieši, ide len o priateľstvo medzi človekom a psom a v tomto je to výnimočný film. Osobne by som ho skrátil, ale i tak 80%. (31.12.2014)

Bim začíná opravdu dobře a mile jako příběh o starém, osamělém, rozjímavém spisovateli, kterému dělá společnost hlavně jeho nový pes Bim. Skoro celá první hodinka je plná melancholie, která se moudře snoubí s jakýmsi laskavým viděním světa starého pána, pána, co umí vtipně a chytře oglosovat kdejakou drobnůstku. Jenže když pod tíhou zdravotních problémů mizí do nemocnice, pes Bim, ač sympaťák, nedokáže bez něj zbytek tříhodinového filmu táhnout. Ono je sice dojemné, jak je smutný, že páníček zmizel, jak po něm marně pátrá, jak při tom pátrání strádá či potkává dobré lidi, ale takovéhle dojímání nezdá se být právě invenční a nedělá dobrý film. Říkám to přesto, že i na mě kus dojetí padl, což ovšem není nijak podivné, když uvážím, že člověk má z nějakého důvodu evolučně dáno, aby mu připadla roztomilá mláďata všelijakých druhů a pes je považován za savce, který si svou "juvenilnost" zachovává i v dospělosti, což mu zřejmě v soužití s člověkem ohromně pomáhá. Úplný závěr filmu už buď hraničí nebo spíš opravdu je těžko ospravedlnitelným citovým vydíráním. Dětem bych se to bál pustit, poněvadž by po takovém závěru řvali nejspíš celý týden (že by odsud pramenil Apachův odpad?). (28.07.2009)

Těžko se mi hodnotí tento film tak brzy po jeho shlédnutí.Je to totiž nádherný film s nejsmutnějším koncem,jaký si dovedu představit.Další úžasný příběh o oddané lásce dvou tvorů-psa a člověka.A další ukázka toho,že je bohužel spousta lidí,kteří jsou ta nejhorší pakáž. Primitivní,zlomyslná a bezcitná sebranka,která si nezaslouží být nazývána člověkem.A o to více vyniká opačný pól-nezištná a obětavá nádherná studentka Dáša (asi spíš Dasja) i Bimovi dětští kamarádi.Nádherný a hlavně plně realistický snímek-nepřikrášlený-i s tou ironií na občanskou "uvědomělost".Kam se hrabou ty americké hovadiny,kde psi hrají baseball apod.Z tohoto snímku by si měli vzít příklad všichni filmaři,než začnou točit "zvířecí" film.Ten konec je ale až srdcervoucí a to já nemám rád-nedělá mi to dobře-jsem takovej citlivka.Na začátku to vypadalo,že z Bima bude nějaký ošklivý "vořech" a nakonec z něj vyrostl nádherný hafan.Ve filmu podal nejpozoruhodnější výkon-vše bylo tak věrohodné,až z toho mrazilo.Sympatický byl i Vjačeslav Tichonov a půvabná Irina Ševčuk v roli Dáši.Dlouho jsem měl k tomuto filmu nedůvěru jen kvůli tomu,že je to sovětské-no a své nedůvěry dnes mohu jen litovat-tímto bych se chtěl tvůrcům filmu aspoň na dálku za nedůvěru omluvit. (02.01.2012)

Napriek tomu, že je Belyj Bim - Čornoje ucho filmom pekným, plným utešenej múdrosti a poézie života, nemožno dnes tak ľahko negovať a povzniesť sa nad mračná komunizmu, ktoré sa nad ním sťahujú. Z cností jedných a zlozvykov druhých, povážlivo čiernobielych postáv možno zostaviť ideál vzorného súdruha. Možno je tento neduh vlastný už predlohe-románu. Druhým smutným faktom jest, že podobne ako Subjektiv nepokladám psíka, i keď s ním strávime dostatok času a sledovanie jeho rastu sprevádza emočné puto, za postavu, ktorá by dokázala sama udržať nastavenú latku filmu. Predovšetkým nie bez charizmy žoviálneho Ivana Ivanoviča v podaní Vjačeslava Tichonova, ktorý po čase hlavnú scénu opúšťa a objavuje sa len v letmých návratoch. Tu je rozdiel napríklad od Hachikô monogatari, ktorého emočná sila v uzimených japonských kulisách ma zasiahla prúdom dojatia a nefalšovanej vrelosti, a zahriala u srdca. 65% (02.01.2015)