Omámení a zmatení

Richard Linklater jako mistr filmů, v kterých si hrdinové jen a jen povídají a pronášejí své touhy, pocity i myšlenky v jednom ze svých prvních filmů příliš nepřesvědčil. Obsazení je slušné dokonce některá jména přímo překvapí (mladičká Milla Jovovich a Matthew McConaughey). Přesto je sledování konce školního roku pro několik studentů a studentek spíše jen nárazový pohled do předem známé a filmy často idealizované podoby "Amerického školství", kde se jen pije, jezdí v rychlých autech, šikanuje mladší a spí s každým, kdo se nabídne. Tento pohled je nám předkládán velmi často a nic nového se divák nedozví. Nejde o špatný ani nudný snímek, jen nenabízí něco nového neobjeveného a neustále pití alkoholu a narážek na sex vás přestanou bavit dříve než uplyne první půlka. (16.02.2008)

Popravdě jsem čekal něco na styl Flákače, ale toho jsem se kupodivu nedočkal, Něco málo k zamyšlení tam sice bylo, ale hlavně je ten film výpovědí o životě jedné generace a dál to už nezachází. A je to škoda, protože ze začátku se tam vše zajímavě vyvíjí a skutečně to má i potenciál, ale pak se to celé rozplizne. A tak je zde nakonec nejstěžejnější, jak moc si dokážete oblíbit postavy. Mě osobně moc nezaujala ani jedna a kromě pár povedených scén mě moc nezaujal ani ten film. Něco do sebe to ale stejně má, natočené a zahrané je to taky docela solidně, jen jsem od Linklatera čekal víc... Soundtrack ale skvělý, to musím uznat. Slabé 3* (15.10.2021)

“If I ever start referring to these as the best years of my life — remind me to kill myself.” Další American Graffiti to není. Ačkoliv soundtrack je svou kvalitou plně srovnatelný – i když většina písní nepatří k něčemu, co bych normálně poslouchal. Ale třeba začnu. Největší problém je pro mne v postavách – nedokázal jsem se s nimi tak ztotožnit, jako s aktéry American Graffiti, většina mi nepřišla nijak zvlášť sympatická nebo zajímavá – samozřejmě mimo božského Matthewa McConaugheyho jako Woodersona a pak asi Sabriny (Christin Hinojosa). Ostatní mne často dost štvali, či mi přímo vadili a skoro vůbec mi na nich a jejich osudech nezáleželo. Také mám jistý (ovšem stále plně nepotvrzený) pocit, že Linklater poněkud podlehl idealizaci středoškolského vozového parku, kde je na můj vkus až moc blyštivých aut v perfektním stavu (i když některá jsou třeba skoro 20 let stará)... chtělo by to o něco víc ošklivých úsporných vozítek, různých Brouků, Fordů Pinto, Valiantů, Toyot atd. – i když podle pár dobových fotek to vážně mohlo na některých parkovištích takhle vypadat. Nejklišovitější hláška na závěr: “That’s what I love about these high school girls, man. I get older, they stay the same age.” (x) (x) [viděno 8.9.2020] (10.09.2020)

Me and my "loser" friends, you know, we gotta get Aerosmith tickets. Top priority of the summer. Strastné a trpké dospievanie a rozpad tradičných hodnôt podľa Linklatera v elegantnom retroštýle sedemdesiatych rokov. Medzi hercami sa nájde hromada mladých začínajúcich hviezd, niektorých viac, ostatných menej rozpoznateľných. Film nevyniká len perfektne vybranými a skvelými skladbami ("Sweet Emotion" od Aerosmith, "School's Out" od Alice Coopera, "Low Rider" od War, "Paranoid" od Black Sabbath, "Slow Ride" od Foghat, "Free Ride" od Edgar Winter Group...) ale aj atmosférou doby, v ktorej by sa aspoň na ten jeden deň/večer oplatilo ocitnúť, popíjať pivo, potulovať sa... prípadne sa zhúliť (kto chce). Poctivý feel good, s ktorým aspoň na chvíľku na všetko zabudnete a prenesiete sa do leta v roku 1976. Would you look at this fucking town, man? It's dead. 75% (21.08.2018)

Dazed and Confused chce být, a dost možná i je, American Graffiti pro jinou generaci. Trochu slabší, snad proto, že i na první pohled nezávislejší, ale na konec velmi fajn. Z prvu se Linklater snaží jakoby nezaujatě snímat dialogy jako by to byla realita - styl je trochu odtažitý. To se projevuje i na absenci nějakého skutečného dramatu nebo třeba romantizující linky. I když tam tyto prvky jsou, nemáte pocit, že vám někdo podsouvá jejich výklad nebo svůj názor. Prostě to tak je. Ale s přibývajícíma minutama do sebe začnou věci víc zapadat a člověk si některé postavy oblíbí. Je to bezstarostné, uvolněné, o moc tam nejde. Asi jako když nostalgicky vzpomínáme na mládí a máme pocit že lepší období jsme už nikdy nezažili - žádná zodpovědnost, nahodilá osudová setkání a možnost se večer bez následků prostě zkalit. (16.05.2020)