J.F.B.

Trvalo mi celý týden, než jsem se konečně odhodlal změnit slaboučké tři hvězdy, které jsem filmu nejprve velkoryse udělil, na ty dvě, které si podle mého zaslouží, takže na komentář je možná skoro pozdě – přesto si chci svůj postoj v záplavě pozitivních hodnocení alespoň stručně obhájit. Sentimentalita mi nevadí, rád si zaslzím u It’s a Wonderful Life, ale zde jsem jí na chuť nepřišel. Stejně jako nehereckým výkonům většiny představitelů hlavního hrdiny (mimo Perrina), často až moc silné italské uřvanosti a teatrálnosti, nechutně kýčovité a úmorně se táhnoucí romantické lince, která mistrně utápí těch pár hezkých nostalgických momentů (nebo zajímavých filmařských nápadů – o Morriconem ani nemluvě), které se do snímku náhodou dostaly. Čekal jsem kouzlo Allenových Radio Days, jejich milý humor, laskavost, se kterou vykreslují rozličné figurky, zabydlující jejich svět. Nedočkal jsem se. A asi nikdy nepochopím, jak může být Alfredo přes své jednání nazýván “laskavým a moudrým“… (Director’s Cut)

"Can't believe your parents paid $200 for that stuff, it's disgusting." Real Tom Hardy mi v poslední době udělal obrovskou radost hodnocením a výstižným komentářem k American Vandal (do kterého jsem jej náhodou skutečně nutil, na rozdíl od mnoha jiných věcí, u nichž mi připisuje zásluhy), takže když mne v pátek požádal, abych se podíval na lehce obskurní prvotinu neznámé režisérky, nemohl jsem ho prostě neposlechnout. Ačkoliv mne od toho následně odrazoval – čemuž se teď ani nedivím. Prostředí a dobové zasazení zní sice lákavě, kamera a střih jsou skvostné a v klidu strkají do kapsy i netflixovskou produkci, jenže příběh samotný zdaleka nedosahuje technické a produkční úrovně snímku či hereckého výkonu Sofie Hublitz. Zamrzí to o to více, neboť se tu najdou mnohé slibné momenty, sympaticky upomínající například na první sérii The Sinner nebo (mnou tedy poněkud nadhodnocený) australský The Kettering Incident. Snaha o vytvoření mysteriózní atmosféry však zjevně není prioritou a film se raději potácí v množství nezajímavých flashbacků, aby se nakonec zdlouhavě dokodrcal k zapomenutelnému konci. Tři hvězdy jsou tedy hlavně z úcty k tvůrcům a tomu, co dokázali z mála vytvořit. Na další The Short History of the Long Road si evidentně budeme muset ještě nějaký čas počkat... (♪♫)

“Heathens! Bloody heathens!” Ačkoli souhlasím s tím, že filmařské zpracování má občas své rezervy, přesto bych jej bral spíše jako plus. Možná chtěně, možná nechtěně, se mu (spolu s nehereckými výkony v některých vedlejších rolích a ostatně i použitím folkové hudby) totiž daří vytvářet dojem zvláštní autenticity, která dává surreálnosti příběhu o to více vyniknout. Skoro jako by se člověk chvílemi díval na nějaký "found footage" dokument či reportáž British Pathé z 50. nebo 60. let, který neměl nikdy spatřit světlo světa... P.S. Remake/prequel zasazený do 80. nebo 90. let 19. století je opravdu skvělý nápad. (♪♫/x) (x) (x) ║ Breaker Morant – další snímek s E. Woodwardem hodný doporučení.

"Hang her! Hang the witch!" Po zklamání z Fear Street: 1978 se mi do poslední části vůbec nechtělo, ale překonal jsem se a ke svému překvapení jsem si ji nakonec i docela užil. Jistě, příběh je stupidní až na půdu, hororový žánr odjel na dovolenou na Bahamy (někdy v první třetině to nejspíše udělala i střihačka) a některé dialogy/monology byly nepochybně ukradeny ze stolu scénáristům Riverdale, ale těch skutečně mučivých momentů jako v táboře Nightwing naštěstí zas tolik nebylo. Ani oné přehnané šestákové vážnosti. Rok 1666 sice na takovou The VVitch v otázce historické atmosféry zdaleka neměl a absence čepců byla velmi iritující, ovšem díky pěkným přírodním lokacím, dlani darů lesa a troše staré dobré schovkobaby (plus Ashleymu Zukermanovi, který místy vypadal úplně jako Jake Gyllenhaal) to skoro nevadilo. Skoro. Následný návrat do devadesátek potěšil, přestože nálady prvního filmu se také nepodařilo zcela dosáhnout (vlastně na to nebyl ani dostatek času)... ale aspoň trocha jí tam byla. V rámci trilogie si tedy snímek zajistil "hezké" druhé místo – což z něj ale bohužel stejně nedělá dobré a uspokojivé finále...  (♪♫) (♪♫) (x)

"You’ve read Carrie?" První Fear Street měla své chyby a problémy, ale ty jsem jí mohl s klidem odpustit, neboť se jí stejně dařilo zůstat zábavnou letní oddychovkou s tak akorát vyváženým mixem horroru a humoru, sympatickými postavami, slušným tempem i uspokojivou dobovou atmosférou. Právě díky tomu mne chytla a přesně to jsem čekal také od roku '78. Bohužel marně. Ta příjemně odlehčená nálada prvního filmu je prostě pryč, nahrazená horou špatných klišé. Což by ještě nebylo nic hrozného, kdyby se snímek po vzoru dobových 70s a 80s béček nebral tolik vážně... jak naneštěstí činí. Takže ačkoliv jsou tu mnohé dobré momenty a scény, pár velmi hezkých použití soundtracku i několik vskutku napínavých či emocionálně silných okamžiků – povětšinou zásluhou výborné Sadie Sink – tak nic z toho nedokáže vyvážit všechny ty příšerné sociálnědramatické monology různých jedinců, které, přestože nám o nich dávají mnohem větší backstory než třeba v takovém Friday the 13th, z nich stejně nedokáží udělat sympatické postavy. Možná spíše naopak. Potenciál předvedený prvou částí tu tedy byl dost promarněn (více mrtvol ≠ lepší film) a na Fear Street: 1666 se podívám spíše z "povinnosti" a té malé trošky zvědavosti, která mi ještě zbyla...   Ukončil bych to podle mého velmi vypovídajícím citátem z recenze Nicka Allena: "The rest of “1978” [mimo několika jím výše chválených scén] is more of a frustrating bummer—a summer camp slasher that’s afraid of campiness, and one that’d be a better fit for group therapy sessions than sleepovers." (♪♫) (♪♫) (♪♫) (x/x/x) (x) (x) (x)

"The dude was wearing Halloween skull mask. How is that not fun?" Poměrně logický pokračovatel trendu nastaveného (a zpopularizovaného) snímky jako It, Summer of 84 a hlavně seriálem Stranger Things, jejichž úrovně sice úplně nedosahuje, ale přesto přináší dost podobný feel a charakteristickou stylizaci doby. Což samozřejmě znamená pár nespokojených pamětníků, ovšem upřímně řečeno, mohlo to dopadnout mnohem hůř – třeba jako (dnes už ikonické) až na dřeň osmdesátkové ztvárnění 60. let v Dirty Dancing. Na obyčejnou retro letní oddychovku je to prostě tak akorát, od autentických pohledů do devadesátek jsou tu přece jiné filmy. Tenhle má hlavně pobavit... a jde mu to docela dobře. Scénář není kdovíjak geniální, ale zato příjemně odsýpá, nechybí humor, postavy jsou celkem fajn, vizuál a efekty též – co víc si může člověk přát? Leda trochu větší screen time pro Deenin prison tech telefon... ačkoliv krapet popkultury navíc by také nebyl špatný, ne že ne. Další části určitě nevynechám a stejně tak budu sledovat, zda se Fear Street skutečně stane prvou vlaštovkou v přesunu slasheru více do mainstreamu. Zatím mi tedy toto hodnocení situace připadá podobně předčasné, jako hovořit na základě úspěchu 'good 4 u' o renesanci pop-punku. (♪♫) (♪♫) (♪♫) (x) (x) (x) (x) (x) P.S. Rozhodně jsem zajedno s Real Tomem Hardym, že by neuškodil nějaký nový 2000s film s pečlivě propracovanou výpravou – solidní seriál v podobě Looking for Alaska tu už sice je, ale to zdaleka nestačí...

"How can anybody get hurt if we don't hurt them?" Mám takový pocit, samozřejmě pravděpodobně zcela mylný, že soudobé superhrdinské/komiksové filmy typu Avengers: Endgame prostě nemohou přes svou nespornou technickou působivost v někom opravdu probudit touhu věnovat se filmu či ho "skutečně" milovat pro médium samotné. Nevím, ale alespoň ve mně zkrátka nedokáží probudit to, co tohle 71 let staré béčko. Které tak skvěle spojuje všechno, co mám na filmech rád, takže jsem si celých 80 minut jen rochnil blahem nad krásně odsýpajícím dějem, zábavnými dialogy a nápaditou kamerou... no, možná jsem se i chvílemi trochu hanbil nad tím, že jsem si před filmem a během prvních pár minut myslel, že se bude jednat jen o nějakou zcela průměrnou záležitost, ačkoli většina ohlasů hovořila o pravém opaku.  (solidní fanouškovská upoutávka)

"Danny, I am the one who should be crying." Southern Tablelands, Nový Jižní Wales, Austrálie. Rok 1962. Tedy stejný rok, v němž se o pár tisíc mil dále odehrává American Graffiti, se kterým toho má toto coming-of-age drama docela dost společného (i když je v mnoha ohledech o dost drsnější a tragičtější, někdy se blížící spíše The Last Picture Show). Oba filmy jsou svými tématy (přátelství, mladá láska, rozdílné cesty, vztahové motanice a další radosti a strasti, které přináší dospívání) dostatečně univerzální a nadčasové, aby si udržely aktuálnost i v nadcházejících desetiletích a zároveň skvěle zachycují atmosféru a život určité doby, místa a generace (potažmo generací). K tomu jim dopomáhá i soundtrack, v případě The Year My Voice Broke sice nijak zvlášť bohatý, ale přesto docela slušný, který si mimo populární hudby (♪♫) (♪♫) (♪♫) vypůjčuje i nádhernou skladbu anglického skladatele Ralpha Vaughana Williamse "The Lark Ascending", dokonale padnoucí ke krásné, příjemně zvlněné a občasnými balvany ozdobené australské krajině, již jsem si tolik zamiloval ve snímcích jako Picnic at Hanging Rock, Roadgames nebo Walkabout. Což je společnost, v níž se tato neprávem zapomenutá klasika rozhodně neztratí... (za tip děkuji → ♪♫) (ukázka úžasného Mendelsohnova smíchu) "Heads or tails, fellas? Alright, heads it is!"

"Do you believe in ghosts, professor?" Příjemně starosvětský hororový příběh, který nám, podobně jako třeba povídka Vyzvánění od Roberta Aickmana (jež se objevila i ve výborné Korbařově antalogii Tichá hrůza), názorně ukazuje, že i navenek poklidné venkovské hotýlky nebo přímořská městečka mohou být místem, kde se nadpřirozeno projevuje v plné síle. Ačkoli to možná v rámci (nejen) anglické literatury zas až tak velkým překvapením není. Snímku se zároveň výborně daří ukázat, jak pomocí i těch úplně nejjednodušších prostředků jde dosáhnout opravdu silného účinku. Čímž se dostávám k asi jediné věci, kterou bych Whistle and I'll Come to You vytkl – výstavba atmosféry byla natolik povedená, že mne vrchol filmu prostě nedokázal uspokojit... ač byl zpracován tím nejlepším možným způsobem. (x) (x)

"Okay then." Třetí řada je už opravdu o něco slabší než ty dvě předcházející, ale zklamáním bych ji v žádném případě nenazval. Pořád je to prostě Fargo. Stále je to dobré, stále tam jdou najít ony charakteristické momenty, scény a figurky, které dělají celý seriál (i původní film) tím, čím je. Bohužel prvních pět epizod bylo na můj vkus až příliš rozehřívacích (zvláště v kontrastu se skvěle vystavěnou druhou sérií), což nezměnila ani menší odbočka do L.A. a sedmdesátých let, ba ani krásný Pann's Coffee Shop (x) (x). Zbytek série už odsýpá lépe, závěrečná scéna je zvláště povedená, herecky je to také velmi/někdy relativně slušné (Winstead, Coon, Stuhlbarg, Bogdan, Whigham i McGregor a opravdu odporný – ovšem nic moc více – Thewlis), ale stejně mne příběh nezaujal tak, jako u první nebo druhé řady... Silnější tři hvězdy. "The problem is not that there is evil in the world. The problem is that there is good. Because otherwise, who would care?"