Příběh jeptišky

17. Zlatý Glóbus za rok 1959 - cena (1) - *Speciální cena - Fred Zinnemann + nominace (5) - Nejlepší film (drama), Nejlepší herečka (drama) - Audrey Hepburn, Nejlepší herečka ve vedlejší roli - Edith Evans, Nejlepší režie - Fred Zinnemann, Nejlepší film (podporující porozumění) - Fred Zinnemann (16.01.2009)

Citlivě natočený film o erozi jednoho řeholního povolání. Ve výsledku je to drásavá podívaná, přičemž sestřiny pochyby zůstávají zčásti zahaleny tajemstvím. Navenek všechno funguje, ale v srdci se cosi hroutí. Zejména jeden ze tří řeholních slibů - slib poslušnosti - se stává hrdince kamenem úrazu. Je to slib pro svět nejméně pochopitelný, zdánlivě nejzbytečnější... čistotu a chudobu lze vysvětlit, ale poslušnost... k čemu? A přece není myslitelné, že by kdo došel ke svatosti jakožto cíli zasvěceného života, aniž by byl ochoten nechat plnit přání představených třeba i protikladná těm nejvznešenějším vlastním touhám. Bez poslušnosti není pokory. A bez pokory není svatosti. Sestra Audrey Hepburn je příliš inteligentní, aby to nevěděla a příliš pravdivá sama k sobě, než aby se uchýlila k pokrytectví a hrála dvojí hru. Proto volí radikální řešení - upřímné a ponechávající naději, že nejde o útěk před Bohem - které však bolí o to víc, že právě takto v 60. a 70. letech a od té doby až po dnešek následovaly její rozhodutí (často z mnohem slabších pohnutek) stovky dalších řeholníků a řeholnic, až se z druhdy katolické Belgie stala dnes výspa sekularismu. Krize poslušnosti se dotkla nejenom těch, kdo odešli, ale i těch, kdo zůstali. Ale to už je jiný příběh, o kterém autoři tohoto filmu v roce 1959 nemohli mít tušení... Nevědomky natočili svědectví (nezaujaté - neglorifikující a nehanící) o katolickém světě, jak již neexistuje. (13.06.2010)

Skutečný, byť umělecky zkrášlený životní příběh Marie Louisy Habetsové (1905-1981) byl pro Audrey blízký zejména svým odbojovým - byť ve filmu jen naznačeným - vyzněním (sama Hepburnová působila v odboji rovněž přes svůj věk na hranici holčičího a dívčího období). Katolická církev a její mystéria jsou tu představena plně - věcně, nekarikovaně, ve vyváženém poměru světla a stínu aktivit řeholních komunit zatížených doživotním celibátem a ústraním. Středověk v první polovině dvacátého století - jak film prokazuje - nezmizel; za zdmi klášterních areálů žil v mnohém v podstatě nerušeně dál. Skutečně evropská, silná povaha se v korzetu, přijatelném pro více tvárné jedince, dusila; v mnohém přitom záleželo na způsobu, jimiž staletá dogmata byla prosazována. Tento portrét je silný právě tím, že je portrétem sine ira et studio (portrétem prostým hněvu a podjatosti). Audrey, jedna z největších hereček všech dob, i tady prokázala vícerozměrovost svého robustního talentu ve škále a tóninách, které pro dobové diváky musely být mimořádným překvapením. Totéž lze říci i o vnímavé a pozorné, místy až pietní Zinnemannově režii. Věrohodnost prostředí a kulis, mimořádná pozornost věnovaná uměřené podobě filmu výpravou, tento katarzní (očišťující a pročišťující) zážitek jen dále posiluje a rozvíjí. PŘÍBĚH JEPTIŠKY má nesporně silný nadčasový náboj. Pro současného člověka náboj až očistný. (04.12.2012)

Další z filmů s náboženskou tématikou, který vlastně nemá co dát, byť je dle skutečné události. Film plný dlouhých obřadů a marných snah stát se opravdovou jeptiškou. Snímek může maximálně odrazovat potencionální uchazečky, jiný smysl nevidím. Pro mne z obsahové stránky obrovské zklamání. Navíc podle mě ukázka toho, jak může církevní instituce hasit plamen srdce zažehnutý pro službu Bohu. (což nakonec film sám ukázal) K filmu obecně: Aundrey byla sice fenomenální, zato scénář (až na pasáže z misie) naprosto zoufalý. (20.10.2017)

Příběh jeptišky je dle očekávání dost zdlouhavá podívaná. Je to drama, které chvílemi zajímavě přibližuje život uvnitř kláštera, ale jakmile vychází do exteriéru, padá do nudnějšího průměru a stává se jen obyčejným hollywoodským dramatem. Je to vlastně naprosto stejný problém, který jsem měl u Zinnemanna i V pravé poledne. 6/10 (24.08.2016)