Příběh jeptišky

Jako ateista jsem si před první projekcí nebyl vůbec jistý, jak mě Příběh jeptišky osloví, ale zanechal ve mně silný filmový zážitek a ten se u mě dostavil i při dalších zhlédnutích. Snímek mě pasoval do role souputníka sestry Luke a celou její cestu jsem absolvoval s empatickým pochopením. Audrey tomu svým hereckým výkonem (zasloužená nominace na Oscara) velmi napomohla a i když jsem si ji jako jeptišku nejdřív vůbec nedokázal představit, zvládla to bravurně. Film je oživen několika dějovými zvraty (včetně zásahu II. světové války), které film vždy posunou dál, ale i přesto jsem se ani chvíli nenudil, spíš mě zastihl podivný pocit prázdnoty, když příběh skončil a další osud sestry Luke už nebyl ukázán. The Nun's Story nejspíš nebude pro každého diváka (někteří třeba film vypnou už po pár klášterních scénách), ale mně se opravdu líbil a nevidím důvod proč nedat plný počet. (05.04.2010)

Tento životopisný snímek je sice udělaný působivě a důkladně, ale mě osobně hluboce nezasáhl. A pokud mě něco na filmu zaujalo, tak to nebyl vyprávěný příběh, ale tvář katolické církve. Která se sice ohání Kristovým jménem, ale jeho odkaz je již dávno zapomenutý a z katolické církve se stala vysoce účinná organizace. Je pokrytecké a snad i arogantní vydávat svoji vizi vidění světa a pokřivené pokračování Ježíšových rovnostářských myšlenek za jedinou správnou životní cestu a vše ostatní odsuzovat jako kacířství a rouhačství. Co katolické církvi vždy šlo, bylo budování monumentálních chrámů, které měli návštěvníka křesťanské svatyně především ohromit. A stejné je to i s obřady. To se promítává i do současné doby, kdy s velkým a dychtivým očekáváním sledujeme precizně promyšlené ceremonie ke všem možným událostem. V náboženství již nejde o samotnou víru, ale o vyvolání obdivu a poslušnosti. O vykazování a prokazování úcty zavedeným tradicím. Pomoc lidem není na prvním místě, na tom je okázalé vzdávání holdu bohu. Jak pokrytecké, jak zkažené! Ale i tato organizace má ve svém středu jedince, kteří se snaží především pomáhat a pracovat ve prospěch těch nejobyčejnějších. I když černoši mají stále sloužit především jako nosiči zavazadel představitelům katolické církve, kteří, i přes svoji okázale ukazovanou skromnost, vyžadují prokazování úcty. Hlavní postavou je belgická řádová sestra Luke alias Gabrielle van der Mal (Audrey Hepburn) se svým talentem, posláním, podřízením, poslušností i pochybností. Jako dcera svého otce chce především dokázat, že je hodna pokračování rodinné tradice a svou cestu do Afriky bere jako své zasloužené poslání. Z dalších rolí: schopný a pracovitý lékař v Belgickém Kongu Fortunati (Peter Finch), přísná i laskavá matka představená v belgickém klášteře Emmanuel (Edith Evans), obětavý Gabriellin otec a vyhlášený chirurg Van Der Mal (Dean Jagger), Gabriellinina spolužákyně z klášterního zaškolování Simone (Patricia Bosworth), schizofrenní Archanděl Gabriel (Colleen Dewhurst), či nevěřící a nechápavý Illunga (Errol John). Afrika byla v době koloniálního panování země mnoha možností i země zaslíbená pro bělochy. Ať žije nesobecká pomoc druhým! Ať je zatracena pokrytecká přetvářka! (02.03.2016)

Silný příběh, který kupodivu příliš nenudí. Jako ateista kroutím hlavou, jako filmový kritik ale hlasitě tleskám. Tohle by byl velký oříšek pro všechny klubovky, v našem nábožensky chladném tuzemském prostředí. Domnívám se totiž, že většina diváků by televizi v prvních dvaceti minutách raději přepla.____Na rozdíl od některých kolegů si myslím, že tady Audrey neměla velký prostor pro své herectví, protože jako řádová sestra nesměla vůbec projevovat své emoce. Scény z Afriky jsou dokumentárně přínosné (natáčelo se prý v Belgii, v Itálii a právě v tehdy už demokratickém Kongu).__ Tip na klubovku ČT. (27.01.2010)

Příběh jeptišky je dle očekávání dost zdlouhavá podívaná. Je to drama, které chvílemi zajímavě přibližuje život uvnitř kláštera, ale jakmile vychází do exteriéru, padá do nudnějšího průměru a stává se jen obyčejným hollywoodským dramatem. Je to vlastně naprosto stejný problém, který jsem měl u Zinnemanna i V pravé poledne. 6/10 (24.08.2016)

Citlivě natočený film o erozi jednoho řeholního povolání. Ve výsledku je to drásavá podívaná, přičemž sestřiny pochyby zůstávají zčásti zahaleny tajemstvím. Navenek všechno funguje, ale v srdci se cosi hroutí. Zejména jeden ze tří řeholních slibů - slib poslušnosti - se stává hrdince kamenem úrazu. Je to slib pro svět nejméně pochopitelný, zdánlivě nejzbytečnější... čistotu a chudobu lze vysvětlit, ale poslušnost... k čemu? A přece není myslitelné, že by kdo došel ke svatosti jakožto cíli zasvěceného života, aniž by byl ochoten nechat plnit přání představených třeba i protikladná těm nejvznešenějším vlastním touhám. Bez poslušnosti není pokory. A bez pokory není svatosti. Sestra Audrey Hepburn je příliš inteligentní, aby to nevěděla a příliš pravdivá sama k sobě, než aby se uchýlila k pokrytectví a hrála dvojí hru. Proto volí radikální řešení - upřímné a ponechávající naději, že nejde o útěk před Bohem - které však bolí o to víc, že právě takto v 60. a 70. letech a od té doby až po dnešek následovaly její rozhodutí (často z mnohem slabších pohnutek) stovky dalších řeholníků a řeholnic, až se z druhdy katolické Belgie stala dnes výspa sekularismu. Krize poslušnosti se dotkla nejenom těch, kdo odešli, ale i těch, kdo zůstali. Ale to už je jiný příběh, o kterém autoři tohoto filmu v roce 1959 nemohli mít tušení... Nevědomky natočili svědectví (nezaujaté - neglorifikující a nehanící) o katolickém světě, jak již neexistuje. (13.06.2010)