Dialóg 20-40-60

Muž a žena nikoliv po dvaceti, ale hnedle po dvou letech. A za ústřední geniální nápad by se nemuseli stydět ani Godard spolu s Truffautem. Místo Anouk Aimée a Jean-Louis Trintignanta se v hlavních rolích vystřídají tři páry a pokaždé je jeden z nich dabován. A dokonce ani to mi nevadilo, abych si užívala tak krásné novovlnění. (21.03.2014)

Výborná, slovenská alternativa, která se může hrdě postavit do řady filmů Nové vlny. Ať žiješ, jak žiješ, život před Tebe klade v podstatě stále a ty samé situace. Životní kolovrátek stylizující se zde do stále stejných dialogů, krásné ženy i velmi zdařilá hudba. Závěrečné divadelní představení pod dozorem J. Kronera výborně podtrhuje celkovou uvolněnou atmosféru snímku. (10.01.2014)

Popravdě, nebýt té poslední povídky, která mi jako jediná přišla skvělá a povedená jak nápadem, tak jejím vedením, tak mám problém tomu dát vyšší hodnocení. Ten samotný nápad je naprosto skvělý, moc se mí líbí, přijde mi i originální a nemohl jsem se dočkat, jak to celé nakonec bude vypadat. Jenže pak přišla deziluze a první povídka mi přišla zajímavá jen účastí Jean-Pierra Léauda (který se tu znenadání objevil v československém filmu, ale nepřekvapilo mě to tolik, jako když se tehdy objevil u Tsaie v Kolik je tam hodin?... Tsai totiž do té doby v životě nepracoval s nikým jiným, než s tchajwanskými herci a v tomhle filmu se pak zničehonic objeví právě Léaud...), ta druhá zase nebyla špatně vedená, ale tak jako tak mi obě části přišly strašně mdlé. Ačkoli je chápu a v každé vidím tu jinakost, ale prostě mě bůhvíjak neoslovily. Jak už jsem psal, nebýt té poslední, tak si vůbec nejsem jistý, kolik tomu nakonec dám, protože ten nápad se mi líbí fakt hodně a zajímavý experiment je to určitě - jen mi ve výsledku nepřijde moc povedený. Slabé 3* (01.07.2021)

Na jednej strane sa filmu nedá uprieť snaha o experimentovanie s jedným dialógom. Ďalej je to prvý slovenský náznak niečoho čo sa dá nazvať medzinárodným filmovým projektom - ako je napríklad v súčastnosti o niečo lepšia séria ďalších desať minúť, alebo Jarmuschove káva a cigarety. Ja viem, že porovnávať tieto filmy s týmto je trocha od veci, ale naozaj sa istá podobnosť aspoň čo sa týka prístupu k téme nedá odoprieť. Aj keď je tématicky tento film menej poetický. Veľmi mu ubližuje ohraničenosť jedným dialógom, ktorý až v poslednej poviedky s Krónerom je značne obzvláštnený. Ale tým, že nič nerieši a že jeho hlavnou témou je nedorozumenie čo nám je vysvetlené už prvou poviedkou, je film neprekvapivý a dramaticky nedotiahnutý. Film sa tak stáva nudným, vláčnym a aj napriek krátkej stopáži aj neznesiteľný. S týmto filmom ma Solan moc nenadchol. Aj keď sa musím priznať, že Jean - Pierre Léaud ma ako jeden z členov hereckého asnáblu skutočne potešil. (26.05.2012)

Na začiatku (prvá poviedka) je mladícka snaha vymaniť sa zo stereotypu, symbolizovaná alternatívne rozbordeláreným bytom. Ani Ježiš v ňom ešte nedospel - má podobu plastikovej tučnej nahej bábiky pribitej na provizórny kríž. V strednom veku (druhá poviedka) striedajú rebéliu Revúce trúbky ničoty. Zvestujú prehupnutie do opakovanej maškarády. Jarmočná kolovrátkovosť sa síce nevytratila, len jej aktéri čoraz viac postrádajú rozjasané detské očarenie lampiónovými sprievodmi. Intenzívne cítiť uvedomenie si večného kolobehu márnosti, trapnosti a áno chľastu. História sa opakuje. To, čo v mladosti bolo drámou nových postupov sa neskôr stáva márnou túžbou po ich zachovaní. Väčšinou končiacou vyluxovaním obgrcaného koberca. A staroba? (tretia poviedka). Pošepky priznaný festival nesplnených nádejí, nevyplnených očakávaní, na konci ktorých nestojí balansujúci protiklad v podobe chápavej tváre generačne príbuznej starenky, lež pripravená oprátka. Celok ako hudba, kúzlo aj divadlo života v kostýmovo krásne rozvoľnenej atmosfére rokov šesťdesiatych. Trápnu nemohúcnosť vykĺznuť z opakovania slovných schém v priebehu rokov vyvažuje originálne výtvarné stvárnenie a tiež bigbítovo/nadžezlé skladby Orchestra Braňa Hronca. (31.03.2009)