Bol raz jeden kráľ...

"Já jsem vždycky litoval, že jsme neměli žádné loďstvo. Maminka, to byl rozený admirál." Co slovo, to perla. co věta, to životní moudro. "Já už jsem pochopil, že na odbornou práci maj bejt odborníci." Tyhle hlášky platily tenkrát a platí neméně i teď. "On nemyslí pomoct jim. On myslí pomoct nám." A pevně věřím, že se popis charakterů bude hodit i na lidi a vlády za stovky let. (18.06.2007)

V poměrně krátké době po úspěšném uvedení filmu „Pyšná princezna" — přichází na plátna našich kin další film režiséra Bořivoje Zemana, natočený podle jedné z národních pohádek nazvaný „Byl jednou jeden král..." — Filmové dílo nechce být doslovným přepisem klasické pohádky, kterou naši mladí i staří diváci znají ze sbírky Bořeny Němcové jako „Sůl nad zlato". Autoři vycházeli z jejího fabulačniho základu a sledovali i hlavní myšlenkovou a morální náplň předlohy. V mnohém pak volili svobodný přístup k látce. Při srovnání pohádky Boženy Němcové a filmu „Byl jednou jeden král" — vidíme některé rozdíly. V pohádce královská dcera byla přinucena říci otci pravdu do očí a je za to vyhnána ze země. Nazpět se vrací teprve po smrti krále, plačíc nad jeho skonem. Ve filmu „Byl jednou jeden král" je nejmladší králova dcerka Maruška už docela jiná. Stojí na svém pevně a protože je přesvědčena o tom, že má pravdu, dovede se vzepřít i svému otci. Nevzdá se a nepovolí, dokud král nepřizná, že chybil a nejen před ní, ale před celým národem. Lid je ve filmu větší autoritou, větší silou, než je tomu v pohádce Boženy Němcové (postavy rybáře, zahrad nika a dudáka konfrontované s princem Krásným, Chrabrým a Chytrým, vdova-podruhyně). — Vedle těchto nových rysů, kterými autoři scénáře obohatili ideové poslání filmu, liší se jejich dílo od pohádkově předlohy Boženy Němcové ještě v jednom. Film „Byl jednou jeden král" — je veselejší, radostnější a ve svém úhrnu optimističtější. Filmový přehled 5/1955 (05.03.2003)

Aneb jak uchopit klasickou pohádku a stvořit klasickou komedii:) No jistě, že to byla především pohádka, ale to přece není to hlavní. Hlavní totiž jsou excelentní výkony pánů Wericha a Buriana. A ohledně princů - když se kdysi (tuším, že v Hovorech H) kdosi žertem tázal pana Horníčka jak to, že zrovna on mohl hrát Sličného Prince, Mistr odpověděl - "A proč ne, když Kopecký hrál chytrýho?" (28.03.2003)

Jan Werich a Vlasta Burian v dokonalé souhře dvou hereckých mistrů, kteří pod režijní taktovkou Bořivoje Zemana a s pomocí dalších skvělých hereckých osobností, vytvořili nadčasovou pohádku s prvky fantasy, která přežila už několik dekád. Tehdy mladičká Milena Dvorská, charismatický Vladimír Ráž, trojice vykoukaných princů, kouzelná babička (její scéna s Burianem chytá za srdce), ale i nekonečný dalekohled, lívanec pro celé království či duchařská scéna, zakončená slavnou Burianovou hláškou (Tajtrlík). Je tady prostě spousta báječných postav, scén i trvanlivých pravd. Film, který tehdy v československých kinech navštívilo 6 milionů (!!) diváků. Společně s Čerty nejsou žerty a Císařův pekař/Pekařův císař, moje nejoblíbenější česká pohádková komedie a neochvějná vánoční jistota. (28.09.2021)

Za prvý nevim, co to je, za druhý mě to uráží aneb samolochtací Vlasta, neodolatelný Fanda na hranicích, trio podivných princů a bába kořenářka v pohádce, ve které se báječně zrecykloval předchozí Werichův monstrprojekt z Rudolfinské Prahy. Musím dodat, že mě velmi baví dobová diskuse kolem pohádek 50. let, kdy je vlastně všechno kromě Krasomily špatně. Například Film a doba se v roce 1957 ptá, zda autorský přístup Jana Wericha měl vůbec právo na transpozici české spisovatelky, která se nemohla bránit? A především, Werich nic nového české flmové pohádce nepřinesl! :D (16.12.2010)