Chudiatko

Jorgos Lanthimos greatest hits (colored and expressively remixed). V jádru je to dvojka Špičáku s půdorysem emancipačního dramatu. Máme tu podobnou konstelaci - otec-stvořitel, který se ženu-dítě pokouší uchránit před nástrahami světa a vychovat z ní čistou bytost, což z něj dělá boha i tyrana. Máme tu hrdinku, která se podivně hýbe, čímž reflektuje pokřivenost světa a snahu se osvobodit od konvencí, které na ní uvalují druzí. Ale tam, kde Špičák končil, Chudáčci začínají. Bella a její iniciační cesta světem připomíná sexuální a společenský bildungsroman s několika zastávkami na pouti za zjištěním, že její tělo patří jen a jen jí. To je poznání, ke kterému hrdinové a hrdinky předchozích Lanthimosových filmů jen bolestivě a těžko hledali cestu a končilo to obvykle trapným neporozuměním. Neobratná zpoura proti konvencím, arbitrárnost společenských rituálů, ego mužů, které se snaží přetvořit ženy k obrazu svému - v Chudáčcích se těmhle Lanthimosovým trademarkům dostává víc stravitelnosti tím, že je film zvnějšnil a ještě více zkarikoval. Neobětoval přitom určitou porci nepříjemnosti a schopnosti dostat diváka na kraj sedačky. Bellu a její eskapády bych zařadil místo sexuální výchovy do škol. Vše podstatné tam je. Bohužel toho vnitřního Zemana / Jeuneta věřím Jorgosovi tak napůl. Vždy pro mě byl brutalistou a kameraman Robbie Ryan realistou. Ty jejich pastelové omalovánky mi přijdou na hraně kýčovitého papundeklu - "zaujmout originalitou" se tu nebezpečně překrývá s "pitvořit se v každém detailu". Lanthimosova originalita přitom vždy spočívala ve vytvoření pitoreskní výchozí situace, pokřiveném realismu a v práci s herci jako oživlými loutkami, ne v nějakém okázale excentrické zevnějšku. Herci jsou samozřejmě skvostní, vypíchl bych nádherné cameo Hanny Schygully v roli staré ženy, která se nebojí mluvit o svojí sexualitě. Chudáčky můžeme vykládat různě a nejspíš každý výklad bude mít svou vágní pravdu. Já si je pro sebe interpretuju jako metaforu Lanthimosovy tvorby, která začínala pokřivenými a manipulativními experimenty s lidským matrošem v ošklivé laboratoři a dospěla ke srozumitelné a mainstreamové katarzi v barevných kulisách. Srdcem i duší budu vždycky blíž té jeho starší zjizvené dystopické freakshow o lidech vláčených konvencemi než patologické pohádce o chudáčcích, kteří se stali pány vlastního těla a osudu. (01.02.2024)

Dokonalé ať už se týče zvolené obrazové formy i v postupném vývoji postav. Herecký výkon Emmy Stone se dá rozhodně považovat za galapředstavení a Oscar pro ni je jediný možný výsledek. Věřím že tímto filmem se Yorgos dostane mnohem více do mainstreamu, takže lidi zpětně docení jeho předchozí tvorbu, která je rozhodně zajímavá. Poor Things stojí bez debat hlavně na skvělé ústřední myšlence. 80% (13.03.2024)

A pak že to v dnešní době nejde. Film, který dokáže svou originalitou okamžitě zaujmout a vyprávěním bavit a přitom vyprávět silný příběh, to všechno v úchvatně dokonalým vizuálu s jedinečnou hudbou. Samostatnou kapitolou jsou pak herecký výkony - Mark Ruffalo i Willem Dafoe jsou skvělý, ale to co tu předvádí Emma Stone, proto nemám slov, svým výkonem naprosto ovládla celý film. To jak se postupně charakterově proměňuje před divákovýma očima, to je čistokrevná esence mistrovského herectví. (09.01.2024)

Jeden velký „experiment“, který může vzbuzovat rozporuplné pocity. Film je to veskrze bizarní (což je zřejmě pro tohoto režiséra příznačné, pro mě je to však první setkání s jeho dílem, takže nemůžu posoudit), místy může dělat až zvrácený dojem – např. minulost a dětství doktora Godwina Baxtera a jeho vztah s otcem, ale i mnoho dalšího. Na druhou stranu film obsahuje mnoho podnětných myšlenek a zajímavých replik, skoro by se až dalo říct „životních pravd“ vzhledem k tomu, že mnoho vyvěrá z nezastřeného „dětského“ vidění, smíšeného s podivnou jiskrnou dávkou intelektu. V jádru jde o film o svobodě a nesvázanosti pravidly či společností, ale úžeji jde o svobodu žen vůči mužům a jakousi ženskou emancipaci. Nicméně obsah nejde ve skutečnosti moc do hloubky a myšlenky, ač zajímavě podané, nejsou nijak převratné ani nové. Co totiž film opravdu odlišuje a dělá speciálním, je jeho forma, nikoli obsah. Vizuál, scénografie, zpracování příběhu a jeho podání jsou rozhodně nevšední, místy až kontroverzní. Bohužel, určité věci jsou v důsledku trochu sporné a na hranicí přijetí a pochopení, z velké části proto, že film dává velký důraz na sexuální scény a je jich doslova plný. Divák se pak může ptát: Pokud je v těle dospělé ženy mentálně dítě, je vůbec v pořádku dávat tak obrovský důraz na jeho pohlavní život? A pokud je film o emancipaci žen a osvobození z majetnického přístupu a sexismu mužů, proč dobrou polovinu stopáže tvoří scény s nahou Emmou Stone a sexem ve všemožných polohách, což (přiznejme si to) do důsledku potěší především mužské osazenstvo diváckého publika? Není v tom určitá míra pokrytectví? Nemohla jsem si pomoct, ale v tomhle ohledu film dělá dojem, že jde o vyobrazení ženské „emancipace“ z pohledu mužů. A pokud si všimneme, že jak předlohu, tak scénář i režii mají na svědomí muži, možná nejsem tak daleko od pravdy… Nicméně, toto je forma, kterou si film zvolil, a rozhodně si neklade za cíl být umírněný a korektní, takže je nutné ho tak taky brát. Když tedy odhlédnu od některých sporných otázek, jde v zásadě o výborný a nekonvenční film, kterému se rozhodně daří podněcovat diskuzi. Téma svobody je mi osobně blízké a v tomto snímku má sex a fyzičnost své zcela důležité místo, jen by mě popravdě zajímalo, jak by film působil, kdyby se zaobíral i jinými aspekty svobody než pouze sexem. Ohledně svobody jde přece o více, no ne? Jak by film asi působil, kdyby byl v tomhle ohledu více vybalancovaný, se už můžeme jenom domnívat… (na závěr ještě samozřejmě dávám palec nahoru za Emmu Stone a její famózní výkon, této role by se rozhodně nedokázala ujmout jen tak ledajaká herečka). ~(4,1★)~ (17.02.2024)

Barbie pre intelektuálov. Viac je myslím aj zbytočné písať, nič výstižnejšie ma už totiž nenapadne. Každopádne v Poor Things je toho toľko, až to môže aj premýšľavého diváka časom frustrovať a pozerať film s tým, že pre plné pochopenie to budem musieť vidieť ešte raz, nemusí byť vždy príjemný. Lanthimos je najlepší v momentoch, kedy rozpráva obrazom a herci výrazom tváre či pohybmi, naopak občasná doslovnosť artovosti neortodoxného diela skôr škodí. Vizuál je viac secesný než že by som v ňom videl Zemana a subjektívne mi pripadala pasáž v Paríži oproti iným kapitolám trochu natiahnutá a film tu mierne stráca tempo. V závere však dokáže scenár prekvapiť. (22.02.2024)