d.lunch

Pink Floyd jsem nikdy neposlouchal a ani po The Wall se jejich příznivcem nestanu. Dokonce bych řekl, že v několika málo momentech byla hudba skoro rušivá. Ve většině dalších ale sedla perfektně a hůavně všechno ostatní, to byla naprostá fantasie. Přehršel nápadů, obrazová dokonalost, a i ty animované části skvěle zapadaly, i když bych řekl, že jich bylo právě tak akorát.

Film na desetkrát obehranou písničku, který se naprosté schématičnosti vždy na poslední chvíli vyhne tím, že přeci jen přidá něco nečekaného navíc. Ale pak ten závěr! Člověk něco velkého čeká, ale tohle asi čekat nemůže. Snad nikdy jsem se u filmu z přemíry emocí nerozplakal jak malé děcko. Rozhodně to však není jen hraní na city, ale to nejpřirozenělší vyjádření myšlenky, kterou zmiňuje i profesorka Krüger, totiž že jediné proč to všechno děláme je hudba. A na to moje srdíčko prostě slyší.