miklaras

Joseph Kuo dokázal natočit vždycky velice kvalitní kung fu filmy s minimem vynaložených finančních prostředků a jeho choreografie byla hodně propracovaná. I v 7 Grandmasters střídá jedna špičková choreografie druhou, film plyne v dynamickém tempu od začátku do konce a nasazení všech herců je absolutní. Na taiwanské produkce si musí člověk zhýčkaný hongkongským komfortem trochu zvykat, ale když jim přijde na chuť, zjistí, že mají své neopakovatelné kouzlo. Lee I Min v roli nadšeného studenta vynikal nejen pohblivostí, ale i oslnivou technikou a Long Sai Ga zvládal vždycky skvěle role starých, vynikajících mistrů, takže i tady předvedl to nejlepší, co uměl. Děj rozhodně není nijak překvapivý, ale o to v kung fu filmu nejde. Taiwan se na sklonku sedmdesátých let hodně srovnal s Hong Kongem a ispirovaný filmy studia Golden Harvest uměl vytvořit dobré kousky. I když jsem zvažovala tři hvězdičky, protože jsem rozmazlená, čtyři jsou lepší a Joseph Kuo si každou zaslouží po právu.

John Woo dokázal, že umí vytvořit a ukočírovat monumentální dramatický epos, aniž ztratil svůj charakter, podle kterého ho všichni známe. Jako obvykle si dal záležet na castingu a všechny hrdiny nechal rozehrát jejich přirozený talent i pečlivě šlechtěnou kultivovanost, která je obsažená v dialozích. Takeshi Kaneshiro už je propojený s čínskou kinematografií tak, že bych v něm skutečně nehledala nic japonského a ve spojení s Tony Leungem Chiu Wai tvoří klasickou dvojici mužných "parťáků", kteří jsou tak charakterističtí pro tvorbu Johna Woo. Intimní detaily nevyřčených rozhovorů se nesou vytříbenými prostory s čínskou ladností, zvlášť tento druh mlčenlivého dialogu vynikne ve scéně, kdy oba hovoří skrz hudbu a ve spojení se světlem svic vytvářejí podivuhodně napjatou scénu. Všechny velké bitevní scény kopírují režisérovy předchozí opusy a nikdy nespadnou do tradičního bojového chaosu jiných čínských válečných dramat. Woo maluje nádherný obraz. Střídá krajinné motivy beroucí dech, dynamické akční scény, rozhovory i lyrické momenty, užívá si dlouhých pohledů do nitra postav a nechává diváka nahlížet skrz matné světlo do soukromí hlavních protagonistů. John Woo pokračuje v díle svého velkého mistra Changa Cheh s absolutní brilancí a dokazuje, že čínská kinematografie má z čeho čerpat a má co nabídnout. Já jen pevně doufám, že i Woo odchová tak nadaného "syna", který udrží vysoko posazenou laťku a přivede diváky k žánru, ze kterého jeho tvorba vyrostla. Ke klasickému swordplay 60. a 70.let.

Joseph Kuo se uchýlil k naprosté taiwanské klasice, která sice nevoní leskem Hong Kongu, ale lacinou jednoduchostí taiwanského souseda. Ovšem nebyl by to Joseph Kuo, aby si nedal záležet na pěkných soubojích. Ty jedou jeden za druhým a děj je docela nepodstatný. Lee I Mina v hlavní roli doplnila jediná hvězda celého filmu Simon Yuen Siu Tien, tatík Yuena Woo Pinga, který je občas k vidění v takových prostinkých produkcích a vždycky jim dodá alespoň trochu pozlátka. Standartní kung fu film pro nenáročné.

Tony Liu Jun Guk se s režií docela vytáhnul, ostatně, není co řešit, když mu choreografie dělal Hsu Hsia. I když je to standartní kung fu kopačka se vším, co k ní patří, nadstandart tu zaučují dvě slavná jména a pro mně velmi srdeční muži Chen Kuan Tai a Wang Lung Wei, oba skvělí a ve formě. Yuen Tak jako hlavní hrdina oslnil svou pohyblivostí a živostí, naplnil všechny aspekty mladého, dynamického hrdiny a hezky se na něj dívalo, zvlášť, když vzal do ruky meč. Ostatně i Chen Kuan Tai je tu na chviličku k vidění s mečem, což je stejně netypické, jako Wang Lung Wei na koni. I Can lau a osvědčený Lam Fai Wong, kteří si střihli role nesnesitelných spolužáků hlavního hrdiny byli stylově hnusní. Prostě opravdová, poctivá klasika přechodu do 80.let, kde se dráty používaly jen výjimečně a souboje měly krásnou atmosféru.

jako malá jsem se šíleně bála...

Omlouvám se, ale skutečně nesnáším dojemné příběhy o zvířátkách. Ve spojení s dětmi je to ještě děsivější....

Mnohem drsnější, než seriál a plnější černohumorných chvilek. Tvůrci seriálu si nemohli dovolit jít do extrému, jestli chtěli získat diváky a navíc se snažili o přemýšlivější polohu, ale film je báječná podívaná. Donald je k sežrání.

Nejsem seriálový typ, ostatně nemám televizi, takže je tu trochu potíž:-), ale tenhle seriál mi udělal velikou radost, nakrmil můj sentiment a ještě k tomu vůbec ne hloupě.

Obvykle se nedopouštím takových perverzit, jako hodnotit kladně fantasy wuxia, leč, když jsem si takřka omylem pustila wuxia z 80.let, což většinou znamená drátovou katastrofu se spoustou neumětelství, tady jsem si zatraceně užívala. Samozřejmě, že hlavně Damiana Lau a Normana Chu, kteří potěší dívčí srdéčko v každém záběru, ale i krásnou pohádkovou atmosféru, za kterou si tvůrci zaslouží velikou chválu. V rámci žánru, země původu a hlavně době vzniku je Duel nadprůměrná pohádka a nad nedostatky ráda přimhouřím třetí oko.

I přes Damiana Lau, Rosamund Kwan a Tonyho Leunga jsem se při sledování The Magic Crane zoufale trápila. Tsui Hark jako producent mě vždycky šokuje tím, co všechno je schopný podpořit. Ovšem létající opeřenená obluda byla dokonale v jeho fantasy duchu. Pták v hlavní roli předčil i moje zážitky z kostry velryby v Národním muzeu. A jak elegantně létal!