Gargie

Na jednu stranu jsem ráda, že došlo k filmovému ztvárnění života zapomenutého hudebního génia Josefa Myslivečka, a opravdu oceňuji práci maskérů. Na stranu druhou, když jsem si o Myslivečkovi přečetla více, mě mrzelo, že film zobrazuje v podstatě árie proložené orgiemi (snaha odměnit určité spektrum publika, že tu operu vydrželo?) Měla jsem problém orientovat se v ženských postavách, chápu, proč všechny vypadají tak nějak podobně, ale bylo by vhodné občas uvést nějaké jméno či informaci, aby se divák neztrácel. Nakonec mi jako vodítko posloužil ten nejméně pravděpodobný orientační bod - náhrdelník, který dotyčná nosila (překvapivě to funguje, což nevím, zda není spíše smutné). Proč se film více nezaměřuje na přátelství s Mozartem, který podle dostupných informací Myslivečka navštívil i v době nemoci a byl zděšen jeho stavem (taková skvělá zápletka!), proč se takových složitých témat jako je situace nemocných či postavení žen a násilí na nich i v té nejvyšší společnosti film jen lehce dotýká, zobrazuje, že to tak je, ale chybí tomu hlubší vyznění? Je tam tolik motivů, které by diváka mohly vzít za srdce, ale bohužel, vše se ztrácí ve změti postav, zpěvů a postelových scén. Naturalismus ani stomilionový rozpočet nevyváží chybějící poselství, přesto však oceňuji námět a odvahu jej realizovat.

Tento příběh mě zaujal už jako dítě. Mrzí mě nízké hodnocení, tak sama dávám o hvězdu více - přeci jen mě ruší prapodivný kostým zlatovlasého rytíře a hlavně skutečnost, že se autoři v závěru nedrželi předlohy a měli potřebu tam nacpat ještě jeden souboj mezi hodným a zlým rytířem. Je to zbytečné, zdlouhavé a nelogické. Vážím si však toho, že se někdo odvážil zfilmovat tento žánr, možná by bylo lepší nesnažit se ho namaskovat jako pohádku. Písně jsou nádherné a Filip Blažek je zpívá tak procítěně, že mu věřím každé slovo.

Po zhlédnutí virálního videa Eliška-bojovnice jsem si tento seriál začala pouštět k ručním pracím. Upoutaly mě šílené masky a otravný vypravěč, který vysvětloval už tak primitivní děj a vytrhával diváka z příběhu. Vadil mi herecký projev hlavní hrdinky nezúčastněně odříkávající svou roli moderní a v prvních dílech značně nesympatické ženy. Nicméně jedná se (momentálně) o dvanáct epizod, které vedou od někud někam a nekroutí se podle možností herců, a kromě tristně nezvládnutých scén v nich občas padne i něco vtipného, nejčastěji od alchymisty v podání Jana Komínka: "Já se za chvilku zase vzbudím a všechno bude v pořádku." - “I to je řešení, mám ji uspat?”; “To já si svoje říkačky nikam nezapisuju, všechno si to pamatuju.” - “Mlč! To děláš právě možná a jen proto, že neumíš psát.” Hana Drozdová pěkně hraje extravagantní vývojářku marmelád a Dana Syslová je šmrncovní babička. Problémem je nejasnost, co to má vlastně být - fantasy, pohádka, situační komedie, romantika…? Kdyby alespoň vypravěč neříkal, že “zná autory” a nekomentoval milostné scény, kdyby to bylo lépe natočené, nebo kdyby to celé byla parodie… Přesto si myslím, že jsme stále o úroveň výš než v nekonečných spleteninách jakože ze života. A dotýká se mě vlna nenávisti namířená v osobní rovině vůči hlavním protagonistům, v nichž jsem díky tomuto objevila kultivované a nečekaně pokorné lidi. Emma Smetana mě vyloženě překvapila jako písničkářka a novinářka s velkým rozhledem, z Roberta Urbana čiší ohleduplnost, skromnost a sebekázeň. Krásu jeho přednesu bych si moc přála užít v divadle v nějaké klasické charakterní roli.