Anianna

Výjimečný seriál, ojedinělý svým obsahem a vizuální stránkou. Souhlasím, že grafický design je služba. Má člověku pomáhat, kultivovat ho, učit ho vnímat své okolí a také určovat jeho místo v kontextu veřejného prostoru, ukotvovat ho v prostoru a čase, ukázat mu důvtip i vtip...  Ano, je potřeba tyhle funkce (nejen grafického designu, ale estetiky časoprostoru vůbec) lidem vštěpovat. Pane Skalický, pane Najbrte a všichni ostatní, děkuji. Těším se na další díly.

Velmi dobrý začátek seriálu. Zvláště oceňuji práci s kamerou a střih. To střídání prostředí, zrychlování, zpomalování, kamera v trávě nebo naopak snímání shora. To se mi opravdu líbilo, dávalo to snímku originální kabát, který u české televizní produkce nevidíte. Až z titulků jsem pochopila, že seriál je převzatý, proto má zřejmě licenčně nastavené nějaké vizuální standardy. Pokud tomu tak není, smekám před všemi za kamerou a ve střižně. K obrazu výborně seděl hudební doprovod. Co se týče samotného příběhu, netroufám si po prvním díle říci, zda má opravdu potenciál být komediální. Ono už to vymezení komedie/drama je takové alibistické. Jako bychom se báli říci, že vážné téma nelze zpracovat jinak než vážně. Rozhodně zatím vnímám, že se k tématu tvůrci staví s nadhledem. Uvidíme. Z hereckých výkonů mě zaujala Alžběta Malá (vnučka pacienta). Hrála autenticky, naprosto bez masky, což se u řady postav říci nedá, někteří působili příliš schematicky.

O Belmondovi jsem pár dokumentů viděla. Tenhle, ačkoli je z roku 2022, přichází s novými informacemi, rodinnými fotografiemi, ukázkami ze starých ne tak slavných filmů, z divadelních představení. Dozvíme se, s kým studoval, s kým z herců se celý život přátelil. Dobře poskládané, zajímavé, doprovázené filmovou hudbou. Vynikající film o ikoně světového významu.

Bertrandovy filmy znám. Jsou svou obrazovou složkou působivé, poznatelné a nenapodobitelné. Dědictví je nejvíce kritické. Ukazuje, co člověk planetě udělal, a nekouká se na to dobře. Kdy už konečně začneme být k přírodě vnímaví?

Každé nové zpracování známého námětu musí mít důvod. Proč se po velmi úspěšné detektivce s Ustinovem do toho pustil tak všestranný tvůrce, to mi hlava nebere. Právě Branagh, obdivovatel Agathy Christie a ještě více Shakespeara, člověk, který ctí kulturní tradice své země... Ne, Smrt na Nilu není thriller. Branagh z toho téměř komorního dramatu udělal americkou podívanou, vizuálně velmi pěkně dotvořenou, ovšem na začátku s patřičným slavnostním humbukem, který mi připomněl třeba Gatsbyho. Sám Poirot ztratil dokonce svůj ostych a v několika scénách nejen, že projevil jako muž zájem o dámskou společnost, on dokonce běžel a střílel. Branagh je zřejmě i obdivovatelem nula nula sedmičky, a tak se mu to anglické literární dědictví zachtělo pěkně spolu promíchat. Vražda v Orient expresu se mu povedla více.

Opět zdařilá epizoda. Vera je mi sympatická svou rozvážností a laskavostí. Nekřičí na své podřízené, když jim něco unikne, a ty scény, kdy chodí po holých pláních nebo si sedne na kámen, aby nacítila kraj, kudy chodila oběť, mají svou emoční sílu. Výborný dabing.

Je to taková mozaika epizod ze života jednoho obyčejnýho kluka. Ten nic výjimečného nezažívá, žije ve fungující rodině. Jeho flegmaticky nastavená tvář mně chvílemi i vadila, protože mi bránila rozpoznat emoční prožívání. Působil dojmem mouchy snězte si mě. Naopak se mi líbila Patricia Arquette, u níž během let byl jasně rozpoznatelný osobnostní vývoj. O příběh s nějakou závěrečnou pointou zde nejde. Film vnímám opravdu jen jako experiment, časosběrný záznam. Emočně se mě vůbec nedotkl. Moje puberta rozhodně takto klidná nebyla, čekala jsem víc.

Moje srdcovka. Na Tarantinovi je velmi dobře vidět, kam se film posunul od svých němých počátků. Co se dá ve filmu použít. Tarantino experimentuje a nachází další a další výrazové prostředky. Jeho práce s herci... nadsázka, kterou předkládá tak přirozeně, že ji od něho úplně hltáme... to moře červené barvy, jímž je už vlastně poznatelný... vkládání komiksové animace... triky... vizuální efekty... kulisy... změny barevného filmu v černobílý...snímání kamery... střih... řazení do kapitol... prolínání časových rovin... atd. Tarantino má ve filmu všechno, a to všechno je dokonale vyladěné, proto se nic nerozpadá, celek je kompaktní, příběh dobře vypointovaný. Tarantino je poutavým vypravěčem, drží se jasné epické linky, umí děj vygradovat. A kromě vizuálu má ohromný cit pro hudbu. V tom je nedostižný. Vezmu-li v úvahu, že Kill Bill je z roku 2003, tak prostě musím smeknout. V této šíři perfekcionalismu Tarantina sotva kdo dokáže překonat.

Ten motiv vytetovaných hudebních sdělení by byl určitě zajímavý, kdyby se postupně v různých souvislostech neukázal jako nesmyslný, bez přesvědčivosti. Oba kriminalisté používají ve vyšetřování nestandardní metody, ale aspoň se neopíjejí do němoty, takže těch detektivních klišé tam až tolik nebylo. Klášter, hřbitov, šero i tma, dokonce nějaké podzemí... Jo, mělo to atmosféru.

Případy nejsou až tolik zajímavé, jako ta krajina. Studená, bez slunce. Přesně taková, jaká má v detektivce být.