Stanley

Gorily v mlze v čistě dokumentární podobě typické pro IMAX.

Pro toho, kdo o tematice duševního traumatu už aspoň trochu něco ví, nepředstavuje dokument nic objevného. Film přitom spíše než důkladným pojednáním o samotném tématu prezentuje především Dr. Gabora Matého a působí jako výkladní skříň jeho praktik, metod, poznatků, názorů a především jeho osobnosti. Vytváří tak dojem, jako kdyby byl Dr. Maté jediným odborníkem zabývajícím se touto problematikou. Vzhledem k tomuto pojetí je skoro až s podivem, že se film nejmenuje The Wisdom of Maté. Kromě povrchního nastínění samotné problematiky se však film odvažuje nahlédnout na celou věc také globálněji - systemicky, holisticky, celospolečensky. V tomto spektru pak vyznívá jako kritika odlidštěnosti celé naší (tj. západní, nyní již globalizované) kultury - kritika společnosti nemocné zvráceným kapitalismem, materialismem, konzumerismem, institucionalismem... Představuje náš svět jako monstrózní produkt kolektivního traumatu, svět, kde masová deprivace se stala normou a kde epidemie duševních poruch nabobtnává do nekontrolovatelných a navíc i nereflektovaných rozměrů. Prezentují se zde i určité projekty snažící se jít proti trendům doby, kdy nejpostiženější jedince místo společenské ostrakizace se snaží léčit a opečovat jejich nenaplněné bazální potřeby. Nicméně sám Dr. Maté střízlivě uznává, že na poli globálních standardů se v tomto ohledu ničeho výrazně nového směrem ke "zcitlivění" naší společnosti nejspíš nedožije.

Velmi zručně natočené drama, které svým příběhem a zpracováním skutečně umí zaujmout, upoutat pozornost a rozdmýchat emoce. Filmu hodně pomáhá také vydařená, procítěná hudba Jamese Hornera.

Velmi poutavé komorní drama, které disponuje ohromným nábojem probouzejícím empatie k hlavním hrdinům, třebaže s nimi nebo s jejich osudy nemusíte mít nic společného. Do filmu se vloudila jedna chybička - v r. 1961 padla zmínka o McQueenovi z Motýlka, který byl přitom natočen až za 12 let.

Komedie, která mě vlastně přivedla do poněkud depresivního rozčarování.

Divadelní hru jsem viděl dříve než tento film a oproti skvělé hře film pokulhává. Postrádá tu správnou výraznost, trefnost a jakousi důvěryhodnost. Nicméně to neznamená, že se nejedná o vcelku povedené drama. V dialozích asi 60x opakované "miluju tě!" vyřčené každou vhodnou i nevhodnou chvíli, s vytřeštěnýma očima a zaťatýma pěstičkama, se sice brzy stalo nepříjemnou otřepanou a vlezlou frází a samotné postavy by muselo otravovat, ale tak to asi mezi některými lidmi chodí. U citlivých povah může příběh probudit nepříjemné a možná i bolavé pocity, ovšem právě o tom to je.

Zajímavý dokumentární seriál z produkce BBC a Discovery snažící se vědeckou metodou nahlížet na známé záhady světa i tajemné události kolem nás, které oficiálně zpravidla bývají zařazeny do šuplíku "výmysly, fabulace, omyly či náhody", třebaže jejich existence je leckdy nepopiratelná a až příliš zarážející. V některých případech se to vcelku daří, seriál poodkrývá tradiční mysteriózní mlhu, jež případy obestírá, a nastiňuje zhruba nejpravděpodobnější rozumné vysvětlení (např. zombie). V některých případech se to naopak dařit nemůže, neboť náš někdy zaslepený rozum je na mnohé dění ve světě a vesmíru stále příliš krátký nebo jednoduše nelze k uspokojivému poznání získat dostatek potřebných informací. Nicméně tento nadmíru pozoruhodný námět ještě automaticky nedělá z dokumentu i stejně pozoruhodnou podívanou - svým zpracování se mi zdál poněkud strohý a nepřikoval vás do křesla tak, jako to uměl Svět tajemných sil A. C. Clarka.

V rámci cyklu "Pražské Brány 2009" v pražském kině Světozor film uveden pod názvem "Naladit se". Dokument bohužel vůbec nenabízí to, co slibuje, o žádném zkoumání fenoménu channeling nepojednává, zhola celý se skládá jen z výpovědí médií poskládaných do tematických částí. Samotné výpovědi jsou zpravidla zajímavé a přínosné, jenže jelikož dokument nepřináší prakticky žádné bližší podrobnosti o channelingu jako takovém, o schopnostech účinkujících lidí, jejich příčinách a případném dosavadním dopadu toho, co říkají, na ostatní, jejich místy horlivé vyprávění v transu se zavřenýma očima bohužel nepůsobí zrovna přesvědčivě.

No ale nevím, kde by byl film bez Williamsovy hudby...

Nikdy bych si byl nepomyslel, že lze tak věrohodným a citlivým způsobem znázornit ty nejniternější pocity, které člověk chová v hlubokém nitru a s nimiž mnohdy sám v sobě úspěšně či neúspěšně zápasí. Ovšem jedná se o výsledky natolik osobních prožitků a zkušeností, že není vůbec divu, když některé diváky musí tento film minout, poněvadž jednoduše to, o čem se zde pojednává, vůbec neznají. Nemluvě o jedinečném vypodobnění snů a snové atmosféry, které stejně tak mnoho lidí prostě nezná, neboť sny k jejich nesmírnému ochuzení nemívají nebo si nikdy žádné nepamatují. Nad tímto filmem nikdy nepřestanu žasnout!