HeRaw

Zelená kniha je filmem, který si vlastně na nic nehraje. Reflektuje skutečnou situaci a nastavení lidí, které v Americe svou dobu panovaly. Italský přistěhovalec, který je zarytý rasista, dostane pracovní nabídku, kterou nelze odmítnout. Práci řidiče a bodyguarda špičkového hudebníka, který zrovna vyráží na turné napříč spojenými státy. Má to však jeden háček, onen hudebník je černoch. Jak se dokáže člověk, který po černochovi vyhazuje i sklenici, adaptovat těmto podmínkám? Dokáže, postupně a chce to odhodlání, ale dokáže. Jedná se o příběh transformace člověka, který konečně otevřel oči a došlo mu, že jsou černoši také pouze lidské bytosti a může s nimi navazovat silné vztahy. Celou situaci film vykreslil bravurně, herecké výkony byly ladné, přirozené a ačkoliv může příběh ke konci působit jako family-friendly slint, opak je pravdou. Rozhodně stojí za to vidět.

Moc si nedokážu vysvětlit tak nízké hodnocení. Je to konverzační psychologické drama, s tím člověk musí počítat. Klíčem jsou tedy myšlenky, herecké výkony a formulace samotných myšlenek. Vzhledem k tomu, že oba herci jsou špičkami ve svém oboru, témata byla rozebrána až na dřeň a jednalo se o základní otázky bytí a přežití, nemůžu dát jinak, než 5 hvězd! Dokonalost. A fakt, že žádné překvapivé rozuzlení nenastává, sebevrah se zkrátka stále chce zabít a určitá implementace Boha (lepšího vnímání světa, sebe a okolí) zkrátka nezafungovala, tomuto filmu přidávají o to více k realističnosti.

Originál jsem viděl již před lety, tudíž nemůžu příliš srovnávat, nicméně si myslím, že to až taková katastrofa nebyla. Tedy alespoň druhá polovina filmu ne. První polovina je plná kýčovitých a trapných vtipů, při kterých jsem měl nutkání zavírat oči. Rovněž s charaktery některých postav jsem nedokázal absolutně sympatizovat. Ale o tom holt české filmy často jsou. Zápletka tkví ve skutečnosti, že v dnešní době digitalizace, kdy je každý v kontaktu s každým v režimu „Incognito", tato skutečnost svádí k tomu mít tajemství. Tajemství různá. Buďto z hlediska zatajování informací, z hlediska vícero vztahů (partnerů?), či z hlediska celkové sexuální orientace. Vše stojí na dialogu, tudíž je důležitá kvalita scénáře a kompetence herců samotných. Vzhledem k tomu, že koncept není originální, nemá cenu jej zde nějak kritizovat či vyzdvihovat. Za mě je to příjemná konverzační komedie na poklidný večer. Kdo má zájem totožné téma shlédnout v opravdu skvostném podání, můžu doporučit italský originál Naprostí cizinci (2016).