Nebeská

Jeden z nejlepších romantických filmů s neotřelým námětem a místy mrazivou atmosférou, který byl kdy natočen. Viděla jsem jej nesčetněkrát a stále se k němu vracím. Při prvním shlédnutí mi dokonce u velmi silné závěrečné scény tekly slzy (a to se mi nestává). Tento film si mě získal ve všech směrech, od výborných hereckých výkonů (skvostné herecké trio - Brad Pitt v roli Smrti zahrál udivenost a zmatenost v lidském světě výtečně, Anthony Hopkins byl opět excelentní a charisma z něj přímo vyzařovalo přes obrazovku a vše křehce doplňovala krásná Claire Forlani) přes dojemnou hudbu Thomase Newmana až po arašídové máslo, které zbožňuji :o)

Jim Jarmusch umí! Dokázal to suverénně tímto výjimečným filmem, složeným z krátkých kavárenských povídek, jejichž ústředním motivem je tlachání o ničem nad šálkem kávy a s cigaretou v ruce. Černobílá kamera se sem dokonale hodí a podtrhuje atmosféru filmu. Vyniká také kvalitní obsazení (Bill Murray, Jack White, Iggy Pop, Steve Buscemi a další). Až si tento film (který je zaručeně můj šálek kávy) pustím příště, tak jedině stylově při kafi... Mimochodem by mě zajímalo, jak by mi chutnaly ty zmíněné kofeinové nanuky :-)

Tento film je věnován těm, kteří se rozhořčují pouze nad pošlapaným salátem… Film o dvou Mariích, které mají pocit, že se jim všechno na tom světě kazí, a tak se rozhodnou, že budou zkažené i ony. Film, který je tak ztřeštěný a bláznivý, že se některým lidem jednoduše nelíbí a nikdy líbit nebude. A to VADÍ? NEVADÍ, protože mě nadchla jeho hravost, barevnost a nápaditost. „Cítíš? Co zás? Jak ten život prchá..."

Jednoduše řečeno mistrovské dílo! Legendární Woody Allen černobílým snímkem Manhattan vzdává poctu svému rodnému městu New York. Jako vždy zvolil téma mezilidských vztahů a problémů s nimi spojených. Milostné drama se zde prolíná s jeho suchým a sarkastickým humorem, na který jsme z jeho filmů zvyklí („Víš, že máš hlas jako ta myš v Tom a Jerry?“… „Co to je za zvuk? Je to jako kdyby někdo hrál na trubku. Nebo jako kdyby někdo řezal… rozřezával trubku na půlky.“… „Je to ten chlápek nade mnou. Nevím, co tam sakra dělá. Každý den. Je to jako kdyby tam škrtil papouška nebo co.“) a nechybí ani typicky allenovské „you know“. Velmi kvalitní dialogy zde lehce a přirozeně plynou a celý příběh skvostně podtrhuje černobílá kamera. Pro tento film mám velkou slabost. Po prvním zhlédnutí mi navždy přirostl k srdci. A to, jak se Woody lehce a roztomile pousměje na konci filmu, je nezapomenutelné. Někdy mi naprosto mluvil z duše a troufala bych si tvrdit, že nejen mně, proto mi k němu přesně sedí tento výrok - „we are all a bit Woody Allen“.

Vizuálně nápadité, poetické a na druhé straně chmurné, depresivní, tísnivé a velmi zneklidňující dílo o blížícím se konci světa. Děj je sice pomaleji plynoucí, nicméně intenzivní a strhující. Každý záběr je sám o sobě jak namalovaný obraz (les s bílými břízami, zahrada ozářená modrozelenou planetou Melancholií, nevěsta, která se svatební kyticí z konvalinek pluje na zádech po hladině mezi lekníny - podle starodávného obyčeje prý byly konvalinky přidávány do svatebních kytic nevěst, aby zajistily mladému páru štěstí a lásku, což v tomto případě selhalo). Film je rozdělen do dvou částí, které se věnují dvěma sestrám – Justin a Claire. Celý film výborně podtrhuje stále se opakující hudební motiv z Tristana a Isoldy od Richarda Wagnera. Justine je snad ta nejsmutnější nevěsta na světě, navíc duševně labilní, topící se v depresi, apatická vůči okolí a na své svatbě téměř nepopsatelným způsobem trpí (znázorněno například tím, že kráčí ve svatebních šatech a vláčí za sebou tmavě šedou přízi, která jí svazuje ruce i nohy a jde se jí proto velmi ztěžka). Má však výjimečné schopnosti, co se týče vnímání (věděla přesný počet fazolí ve sklenici… proto se možná její nesnesitelné chování na svatbě dá vysvětlit i tím, že už všechno od začátku věděla…). Druhá část se zaměřuje na Claire, citově vyrovnanější sestru, která je šťastně vdaná a má malého syna. Role sester se však ke konci vymění – dosud labilní Justine je s neúprosně se blížící planetou Melancholií k Zemi a tím spojeným koncem světa vyrovnanější a klidnější, zatímco Claire je naopak vyděšená, ztracená, zoufalá. Melancholie zde není jen názvem oné záhadné planety, ale jakožto duševní rozpoložení je i prostoupena celým filmem. Závěr je postupně gradující a diváka přímo srazí na kolena.

"The sweet is never as sweet without the bitter" - hluboká hořkosladká myšlenka, která mi utkvěla v paměti. Tento remake je však pouze nedokonalou kopií španělského originálu Otevři oči (Abre los ojos). Originál je podstatně zdařilejší, syrovější a srozumitelnější. Také scény jsou mnohem silnější a působivější (ve Vanilkovém nebi mi např. chyběla nádherná scéna Penelope Cruz v dešti, kdy v parku stála jako mim). Bohužel více než herecké výkony zde vyniká podmanivý soundtrack (Nancy Wilson, Sigur Rós, Radiohead, Underworld, Spiritualized). Doporučuji se nejdříve podívat na originál. Je mi samotné trochu líto, že jsem jej neobjevila dřív... Ale rozhodně film stojí za zhlédnutí.