Jennifer.S

‚Symfonie města‘ o nemocnici, ve které lidské příběhy hrají jen vedlejší roli. Statická kamera snímá v celcích nebo polocelcích konfekční místnosti, operační sály, vývařovnu, třídírnu odpadů, kapli, ale nevyhýbá se ani pitevně, márnici nebo místnosti posledního rozloučení. I přes oddramatizovaný děj, absenci jakékoliv přidané hudby a pohybů kamer y se člověk po chvíli dostane do rytmu a tempa s jakým je dokument natočený a začne příběh nemocnice prožívat po svém. Nesledujeme žádného hlavního hrdinu – hlavním hrdinou je Danauspital a den z jeho života. Člověk si uvědomí, že nemocnice nejsou jen sestry, doktoři a pokoj, ale že se jedná o do detailu promyšlený mechanismus, o soběstačné „město ve městě“, ve kterém každý musí udělat svou práci, aby zabezpečil plynulý chod. („Ehm, minulý týden jsme tu měli malý problém. Zasekly se automatické dveře, které uvěznily záchranný tým na druhé straně. Sestra pak nevěděla, jestli má pacienta dřív oživovat nebo otevírat dveře. Tak se na to podívejte, ať se to příště už nestane.) Pokud vám nevadí naturalistické záběry (kamera neuhýbá před žádnou z činností – ať už se jedná o operaci oka, páteře, pitvání se ve střevech nebo krájení lidského mozku), tak vám nic nepřekáží ve zhlédnutí dokumentu Danauspital.

Další z Griffithových krátkometrážních snímků, tentokrát o malé holčičce, která se snaží dát dohromady pár svých sousedů. Doporučuji zajímavé video od Aitor Gametxa, který statické záběry poskládal do mozaiky, takže jsou zesynchronizované s pohyby herců a probíhající akcí na plátně. http://vimeo.com/22696362

Úvodní záběr na Cadillac, první tóny blues a nekončené pole. Muddy si při dřině na poledním slunci uvědomí, že tohle není pro něj, že chce něco víc. Leonard si otevírá svůj první bar pro černochy. A tihle dva se o pár let později potkají, aby spolu mohli vydělat balík peněz. A vy to zmateně sledujete. Příběh si skáče z místa na místo, bez obtěžování se jakkoliv divákovi sdělit, kde se tu ten či onen muzikant vzal (toto je Wolf, toto je Chess, toto je Berry, toto je Jackson. Moment kdo je tenhle?). A takové „představování“ je matoucí hlavně ve chvíli, kdy nemáte o (hudebním) pozadí nahrávacího studia ani potuchy a jména uvedená výše vám nic neříkají. Hudebníci se před nahrávacím studiem objevují jak houby po dešti a Leonard si je jen posbírá a se všemi nahraje super hit. Mnoho scén působí prvoplánově („Ne já nepiju,“ jó chlapče, tak z tebe bude alkoholik. A taky, že jo.). Film je jedna dlouhá, nikdy nekončící hudební session, s mikrofony, placatkami, revolvery a „ `´ „ obočím Brodyho, který si půjčil výraz střelené laně od Nicolase Cage. A tak jsem spíš facinovaně zírala na rasové problémy, než na rodící se hvězdy, protože Cadillac Records je jen jeden velký blues, R&B hudbení videoklip. A videoklipy by neměly trvat 104 minut.

Thelma a Louise dvě ženy, kamarádky, obě unavené z nudného stereotypního života kdesi v Arkansasu. Aby se alespoň na chvíli vymanily z šedi všedního dne, vydávají se na výlet. Ten se neplánovaně zvrtne nejen v útěk před nudou, narcisistickým manželem, neperspektivní prací, ale i v útěk před zákonem. Jak se dostávají více a více do problémů, odhaluje se jejich pravé (bláznivé) já a konečně odhazují pouta, která je předtím svazovala (manžel, role „ženušky za kuchyňským pultem“, uťáplost, ...). Opravdový přítel je ten, komu zavoláte, když někoho odděláte (a on vám pomůže zahrabat mrtvolu) a nebo bude s vámi už na místě činu, jako v případě Thelmy a Louise. Scott natočil road movie co mě vtáhla do děje a nepustila až do titulků. Snímek plný vtipných momentů, ženskosti, vydařené hudby, ve kterém jsem holkám držela pěsti od Arkansasu až po Grand Canyon.

Vezměte chromého / slepého / ztraceného / ovdovělého / či jinak tragicky postiženého člena rodiny (chápej, potřebujeme silný lidský příběh. Odněkud ty hektolitry slz přece musíme dostat), dům v katastrofálním stavu (překlad do češtiny: normální dům na americkém předměstí) a máme tu srdceryvnou reality show plnou patosu a úsměvů falešnějších než poprsí Pamely Anderson.

Označení dokument je, mírně řečeno, trochu zavádějící, protože Maher ani nepředstírá, že se o nějaký objektivní pohled pokouší. Co ovšem Maher dělá, je kladení logických otázek, na které hledá odpovědi u kompetentních osob (alespoň ty to o sobě prohlašují). Ony ty otázky jsou opravdu na místě a je velmi zajímavé pozorovat, jak před nimi věřící utíkají, snaží se převést téma hovoru jinam a nebo, modlíc se k Ježíši, Maherovi sdělí, že odpověď jim dá Ježíš, protože oni si s tímto neví rady (toto mám teď v záloze ke státnicím!). Snímku ubližuje nedostatek prostoru věnovaný právě těm některým rozhovorům, které jsou zajímavé (hlavně těm ve Vatikánu), na úkor těch zesměšňujících církve (i když velmi zábavných). A že se Maher ptá na věci, na které už bylo jinde („uspokojivě“) zodpovězeno? Že se ptá „venkovských balíků“? Že nemá žádnou úctu? No a co?! To, že se ptá právě těch balíků, právě na ty „zodpovězené“ otázky, ukazuje že většina věřících o tom nemá ani potuchy (a co si budeme vykládat, on se ptá právě té většiny, která pak protestuje proti homosexuálům, co má vozíčky poháněné stlačeným vzduchem a která chce mír (= čti vyvraždit židy)). Kolik lidí čte Bibli v dobovém kontextu? Kolik z nich se řídí VŠÍM co je v ní psáno? Kolik z nich věří na pána, co slyší všechny myšlenky všech lidí? (ale děda v červeném, co za noc objede všechny komíny a nadělí dárky hodným dětem je přece hloupost. A to v jeho prospěch mluví i časová pásma (!) a fakt, že třeba v Rusku mají dědu Mráze). Líbil se mi satirický tón, ve kterém se celý snímek nese, který přebil i k „revoluci vybízející“ závěr. Haleluja!

10 deka šunky, 5 rohlíků, 2 banány, 3 balení 22 long rifle... Lidé zblbnutí médii dostávající každý den svou denní dávku strachu a paranoii.

„Já jsem muž a ty jsi žena. A muži a ženy se neoblékají stejně.“ Slibovala jsem si životopisný snímek o Coco, ale dostala jsem jen Audrey Tautou, proplouvající snímkem se dvěma „osudovými“ muži (o nichž jsem se toho taky moc nezvěděla) a pálící jednu cigaretu za druhou. Že se ke svému jménu, módní ikony, musela dopracovat postupně je samozřejmé. Co jsem ale nečekala, bylo to, že své impérium začne budovat až po hodině a půl (což – ano – je necelých 20 minut před koncem filmu). Ony se ty náznaky na potřebnou změnu ženské módy objevují v průběhu celého snímku, ale vždy se jen tak lehce otřou a hned utečou, aby snad náhodou nepředbíhaly děj. A tak, když už Coco konečně začne tvořit svou kolekci, v opravdu povedené sekvenci, tak s lítostí zjišťujete, že se jedná i o sekvenci závěrečnou. Shrnuto a podtrženo, jestli se chcete o Coco dozvědět něco užitečného, přečtěte si wikipedii (tam je toho mnohem víc a navíc to máte přečtené za 5 minut). Jestli se chcete podívat na krásné dobové kostýmy a Audrey s cigaretou, tak doporučuju film.

Na začátku jsem se trochu bála té dlouhé stopáže, ale naštěstí hluchých míst bylo jen pár (a krátké). Bohužel se toho ve filmu děje místy až moc a obraty, zvraty, dvojité/trojité zrady, se na sebe vrství v takovém množství a rychlosti, že divák na chvíli ztrácí nit a neví kdo je kdo. Nicméně se jedná o zajímavý pohled na válku v jiném státě, než v jakém jsme zvyklí normálně (Německo, Polsko, Francie...) a v jiném kabátu (akčním, naturalistickém, bez sentimentálních citových výlevů, ale přece uvěřitelném).

Temné stíny zatemnily (temnou) mysl Tima Burtona. Vzniku tohoto snímku zřejmě předcházel happening, plný alkoholu, drog, starých Burtonových filmů a prvních dílů Stmívání. Helena přihodila Pottera, Johnny piráty a společně s Elfmanem, Zanuckem, Atwoodovou se na to celá banda mrkla a vytvořila Temné stíny. Sledujeme upíří rodinu Collinsových (pardon – oni to vlastně upíři nejsou, ale za nános bílého make-upu by se nemuseli stydět ani maskéři Twillight ságy), která má svůj zlatý věk dávno za sebou. Zčista jasna se zjeví Barnabas (teď už opravdu upír – i když – až s podivem odolný vůči slunečnímu záření) a zahájí záchranou misi za obnovení rodinného sídla a jména. To zabere zhruba tři rock’n’rollové písničky. Ve dvou hodinách tu jsou zachyceny příběh všech a vlastně nikoho. Burton natočil Eintopf z toho co dům dal. V tomto případě smíchal „sex“, upířinu, „horor“, vtipy vyznívající do prázdna a celé to podlil omáčkou z klišé. Co jsem si užila, byla scéna s Christopherem Leem a panoramatické záběry na bradavický expres (pardon, normální americký vlak). Burton se snaží dostat z v mém žebříčku top režisérů co nejníže (možná se z něj snaží dostat úplně), a co je smutné, daří se mu to. Těžko říct komu je snímek určený, ale pokud je vám víc jak 18 let, doporučuju dát si kapku něčeho ostřejšího, než se na něj vydáte.