Prochazka19

V minulosti už byly natočeny filmy na motivy klasických příběhů, jejichž hlavní postavy hrají děti (namátkou Das goldene Ding, 1972). Tohle je ale něco nového, protože hlavními hrdiny zde jsou děti. „Klasický“ dospělý hrdina dnes totiž téměř nikoho nezajímá a klasické dobrodružné příběhy obsahující poselství o vlastnostech jako je odvaha, čest a podobně, jsou dnešním kritikům k smíchu (příkladem může být zpracování díla Karla Maye ve filmu Vinnetou: Nový svět, 2016), kde Old Shatterhand je doslova karikován jako změkčilý a ustrašený snílek, zatímco Vinnetou je prezentován div ne jako pochechtávající se idiot. Takto se dnešní doba „vypořádala“ s hrdiny. Ale když v hlavních rolích vystupují jen trochu odrostlejší děti, může být všechno jinak. Nikdo nemusí vymýšlet trapné karikatury hrdinů, protože to, co by u dnešního dospělého hrdiny působilo jako přehnaný patos, to lze u dospívající postavy vyjádřit jako nefalšovaný entuziasmus. Aby hrdina mohl být hrdinou, musí být dítětem. Jako karikatury jsou naopak znázorněny dospělé záporné postavy – „tetka“ Todd a členové jeho bandy. Nejde z nich strach a hrůza, jsou spíše k smíchu (dopadli tak trochu jako karikatury nacistických pohlavárů v britských a sovětských humoristických časopisech z dob druhé světové války) či k politování. Z dalších postav zaujme ještě Sam Hawkins v chlapeckém vydání, který však v příběhu vystupuje natolik epizodicky, že jediným charakteristickým rysem, který zde může projevit, je známý dovětek „... jestli se nemýlím.“ S dílem Karla Maye se tak vlastně stalo něco podobného, jako se slavnými Gulliverovými cestami od Jonathana Swifta, které v době svého vzniku byly vším možným (filosofickou úvahou a politicko-etickým podobenstvím), jen ne „pohádkovým“ příběhem pro děti – tím se staly až v důsledku změn ve vnímání literárního díla v měnící se společnosti. Samozřejmě, že i předchozí filmová zpracování díla Karla Maye (především to klasické ze 60. let 20. století) byla oblíbená také mezi dětskými diváky, ale v tomto novém zpracování nejsou děti pouze diváky, ale také herci. Tím se dostávám opět na začátek – myšlenka „nahrazení“ dospělých herců odrostlejšími dětmi nebyla v tomto filmu jen mechanicky převzata, nýbrž tvůrčím způsobem rozvinuta. „Omlazení“ hlavních postav, to byl ten chybějící prvek, který umožnil vytvořit nové zpracování klasického příběhu, a to pouhých šest let od předchozího filmového zpracování (mám opět na mysli výše připomenutý film z roku 2016). K samotnému filmu – diváka čeká jen nezbytně nutná míra násilí (film jsem viděl nedávno, a přesto pátrám v paměti, zda v něm byl vůbec někdo zabit – ale myslím, že nikoliv), krev nestříká proudem, a přesto je zde několik velmi silně napínavých momentů (například vůz řítící se k okraji útesu), při nichž jen trochu citlivější divák zadrží dech. Nechybí ani okamžiky krajně dojemné (například křísení napolovic utonulého Vinnetoua). Napětí, dobrodružství, ale i dojemné okamžiky, tedy je zde vše, co patří ke zvolenému žánru. S láskou je to vzhledem k věku hlavních hrdinů poněkud komplikovanější, protože na to, aby se zamiloval do Nšo-či, nemá Tom Silver (jak se jmenuje postava Vinnetouova pokrevního bratra) potřebné parametry, zatímco Miss Sally se k němu chová spíše jako k „adoptivnímu synovi“ než jako k milenci. Zato je však v příběhu vyjádřen jiný druh lásky, a to lásky poněkud již obstarožního náčelníka Inču-čuny k oběma svým potomkům. V každém případě patří film k tomu nejlepšímu, co mohlo být v dnešní době a ve zvoleném žánru natočeno. Spokojený divák se může těšit na pokračování. Je jen škoda, že je u nás film k dispozici jen v původním znění bez titulků. Dokonce i Poláci a Slováci mají dabing, zato u nás si nikdo nedal práci ani s titulky (film jsem sledoval s titulky anglickými). Nezájem českých distributorů je možná dán i tím, že film obsahuje pasáže, které by pro konzervativního českého diváka byly obtížně stravitelné (namátkou močení - byť jen v záběru zezadu, mazání hýždí šťávou z aloe vera...). K výpravě a kostýmům snad jen malou etnografickou poznámku – Vinnetou sice patří ke kmeni Apačů, avšak podobně jako i v jiných zpracováních, stany i oblečení indiánů zde připomínají spíše Dakoty a jiné prérijní indiány. Toto pojetí však do určité míry vychází již z literární předlohy, kde popisy reálií rovněž odpovídají spíše prérijním indiánům než Apačům. Divák je na takovouto představu indiána z dobrodružného příběhu zvyklý a není proč ji měnit.

Ondřej Keřský z Římovic byla skutečná historická postava - tvůrce filmu si pouze vypůjčil jeho jméno. Tento táborský hejtman přežil bitvu u Lipan (v níž bojoval na straně polních vojsk) a žil až do roku 1446, kdy byl popraven jako "škůdce zemský".

Petr Kotek měl zkrátka smůlu, protože – jak si dobře pamatuji – dobová filmová kritika jeho film doslova „rozcupovala“, snímek nevydělal tolik, kolik se čekalo a na další pokračování už režisér nedostal peníze (poté natočil už jen pár televizních filmů, tematicky zcela odlišných). Tehdejší filmoví kritici totiž tento film posuzovali pod dojmem sice zažitých, nicméně poněkud zkreslených představ, které o Záhadě hlavolamu vytvořil stejnojmenný – a podle mého názoru velmi nezdařilý – televizní seriál z roku 1969. Na filmu se snažili hledat kdejaký nedostatek (namátkou – vadilo jim, že někteří starší vontové nosí kožené bundy – prý „Kde by na ně vzali?!“), a přitom jim jaksi uniklo, že Kotek se – na rozdíl od Bočana – poctivě držel literární předlohy, což na filmu ocenil i sám spisovatel Jaroslav Foglar (mimochodem jeden z mála, který ve své době hodnotil Kotkovo zpracování pozitivně a mnohem lépe, než starší zpracování seriálové). Také při výběru herců měl Kotek šťastnou ruku, a to i v případě vedlejších rolí. Celkově film patří k tomu lepšímu, co v 90. letech v žánru pro děti a mládež vzniklo. A podle mého názoru to byl zároveň také poslední český film v daném žánru, který za něco stál.

Tak tohle se moc nepovedlo. Tvůrci scénáře napřerskáčku splácali dohromady dvě knížky – Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří – a pro jistotu vynechali řadu zajímavých postav i zápletek z literární předlohy. Ani herecké obsazení nebylo dvakrát nejšťastnější – především to, že (dle předlohy) čtrnáctiletého Jana Tleskače představuje J. Hanzlík, kterému v době natáčení seriálu bylo 20(!) let. To Michal Škrabal se v pozdějším filmovém zpracování téže knižní předlohy pro postavu Tleskače hodil mnohem lépe. Podle mého názoru není nic trapnějšího, než když se dětské role svěřují dospělým hercům (jinou podobnou katastrofou bylo obsazení téhož herce, Jaromíra Hanzlíka, do role Toma Sawyera). Nadaných dětských herců jsme přece v době vzniku seriálu měli víc než dost. Nicméně přesto se ani další představitelé románových postav příliš nevyznamenali – například „Mirek Dušín“ se při objevu Tleskačovy kůlny tváří natolik nepřítomně, jako by se ho to vůbec netýkalo. Ostatně samotný autor knižní předlohy se k tomuto seriálovému zpracování opakovaně vyjadřoval značně kriticky, což už je samo o sobě dostatečně výmluvné. Kdyby se tvůrci seriálu více drželi předlohy a pečlivěji vybírali herce (hlavním kritériem byla zřejmě fyziognomická podobnost s kreslenými „Rychlými šípy“, jenže to nakonec není zas až tak důležité, protože divák by stejně už z úvodních titulků poznal, kdo je kdo), výsledek mohl být mnohem lepší.

Především je třeba brát v úvahu, že se jedná o studentský film. Od toho jistě nebudeme očekávat, že se pro své tvůrce stane nějakým „životním dílem“, protože se teprve učí (ostatně vzpomeňme například na Menzelovy „Domy z panelů“ – to byl také studentský film, a nedomnívám se, že by se s ním jeho režisér ve své pozdější kariéře zrovna dvakrát chlubil, protože se jednalo o nijak zvlášť nápaditou „agitku“ bez nejmenšího náznaku tvůrčího přístupu ke zvolenému tématu). To za prvé. Za druhé, hovoří-li kritika o nějaké „homosexualitě“, jedná se o hluboké nepochopení fabule i syžetu tohoto díla. Ono totiž nejde o to, co spolu sourozenci dělají nebo nedělají – ostatně příslušné scény se odehrávají „mimo záběr“, nehledě už k tomu, že oba protagonisté mají na sobě nejen spodní prádlo, ale i nátělníky, v jednom případě dokonce pyžama, takže je otevřenou otázkou, v čem to jejich „dotýkání“ vlastně spočívá. Vsadil bych se, že se ve skutečnosti jednalo jen o docela nevinné mazlení a hlazení mezi dětmi, které se vůbec nemuselo vztahovat na „nepočestné“ části těla (ostatně mezi odbornými poradci je v titulcích filmu uveden i jeden právník a jeden sexuolog, kteří jistě režisérovi vysvětlili, co je z obou jejich odborných hledisek přípustné a co nikoliv). Ve skutečnosti jde o proměnu vztahu mezi dvěma sourozenci. Každý sourozenecký vztah (možná s výjimkou jednovaječných dvojčat, i když kdo ví jestli…) je totiž dříve či později vystaven zatěžkávací zkoušce v podobě nástupu puberty u staršího ze sourozenců. Výsledkem je nejen to, že starší sourozenec najednou ztrácí zájem o dětské hry a zábavy, které už mu připadají „pod jeho úroveň“, ale i o mladšího sourozence jako takového. Důležitější jsou pro něj vztahy s vrstevníky, a snad ještě více s „vrstevnicemi“. Zkrátka a dobře, starší Marek raději vysedává na lavičce se spolužačkou, než aby si šel pouštět lodičky s mladším Davidem. Že to málem dopadne tragicky, dodává ději určitý spád, avšak případný vliv této události na vztah mezi oběma sourozenci již ve filmu není nijak reflektován, protože vše končí scénkou po cestě v osobním automobilu. Mimochodem, z dobových reálií (děj se odehrává v roce 1984) se většinu podařilo úspěšně napodobit (včetně rodinného domku tzv. šumperského typu zvaného též lidově „šumperák“ a jeho zařízení), nicméně chybička se přece jen tu a tam vloudila. Za největší kiks bych považoval uzamykatelné skříňky pro jednotlivé žáky ve školních šatnách. Pokud vím, nic takového na základních školách v dané době neexistovalo, šatny byly vždy společné pro jednotlivé třídy a měly podobu průchozích „klecí“ s lavičkami a věšáky po stranách. Ty „individuální“ uzamykatelné skříňky ve školních šatnách vyloženě kazí dojem, který se nedá napravit ani dobovými státními znaky či vlajkami (které se, mimochodem, vyvěšovaly jen na státní svátky, kdy se ale do školy nechodilo). Režisérovi bych to však zas až tolik nevyčítal – on tu dobu zkrátka nezažil, stejně jako celá dnešní mladá generace, jejíž představy o reálném socialismu bývají mnohdy značně zkreslené.

Film Automat na přání je vlastně jakýmsi kinematografickým holdem dětské představivosti, touhy po dobrodružství a v neposlední řadě i touhy po vykonání něčeho velkého a slavného. Zato dospělým nastavuje nemilosrdné zrcadlo. Dále je třeba ocenit, jak tvůrci filmu pracovali s barvami. To bylo něco na svoji dobu úžasného, zejména když uvážíme, že barevný materiál byl drahý a vzácný (a na filmy pro děti a mládež se používal spíše výjimečně). Tak třeba pohledy do kaleidoskopu jsou přímo kouzelné, zvláště pak ve spojení s filmovým trikem. Ovšem nejvíce mě pobavila scéna z vězeňské cely, kde je na pozadí slyšet píseň Karla Gotta C’est la vie, načež dozorce vzkřikne: „Ježíšmarjá, já zapomněl vypnout oblbovadlo!“ No, představte si, že byste měli dokola poslouchat „C’est la vie“ – to už by nebylo oblbování, ale přímo rafinované mučení...

V závěrečném dílu seriálu sourozenci poznávají, že život bez rodičů není až taková legrace, jak by to zpočátku mohlo vypadat. Ale právě v takových krizových situacích si člověk uvědomuje, k čemu je rodina dobrá. Přiznávám, že při scéně, kdy sourozenci jedí syrové těsto na dort, se mi dělalo nevolno – ono je něco jiného si trochu líznout, a něco jiného sníst toho dva hluboké talíře. Docela by mě zajímalo, co to tenkrát dětští herci vlastně jedli. Že by jogurt nebo krupicovou kaši? V zajímavostech se o tom nic nepíše a kdo ví, zda si to dnes ještě někdo pamatuje. V každém případě tato epizoda tvoří zdařilou tečku za celým seriálem, přičemž je to nakonec dědeček, který pronese onu stále opakovanou větu o kleci plné opic. Tentokrát však k oněm opicím nepatří jen tři sourozenci, ale i tatínek s maminkou. Inu i dospělí se někdy dovedou chovat tak, jak by to od nich nikdo nečekal – a nejméně jejich potomci.

Co by to bylo za rodinný seriál z přelomu 60. a 70. let, kdyby v něm chyběla detektivně laděná epizoda? Také v jiných filmech a seriálech z té doby děti „pátrají“, i když se z jejich podezření většinou vyklube něco dočista jiného (mimochodem první, kdo přišel s tématem dětských pátračů, kteří si svým detektivním úsilím vyslouží přinejmenším posměch a vyhubování, by v jedné z povídek z Mladého hlasatele už Jaroslav Foglar, a to ještě za první republiky...). V tomto seriálu je však uvedený motiv ještě obohacen o postavu frustrovaného chlapce z neúplné rodiny (Roman Skamene), který ventiluje své pocity křivdy a ponížení tím, že zamkne dva kamarády ve sklepě. Nakonec však uzná svoji chybu a zaslouží se o jejich vysvobození. Ve spojení s respektem, který v lidech vzbuzovala tehdejší Veřejná bezpečnost (neodpustím si dodat: na rozdíl od dnešní policie), z toho vychází docela zajímavý příběh. Seriál, respektive jeho druhý díl, navíc ještě nastavuje zrcadlo rodičům, kteří nedovedou ocenit poctivou snahu svých potomků o vykonání dobra, a místo aby byli rádi, že se dětem nakonec nic nestalo, ještě je za jejich dobrou vůli potrestají. Nejsem si však jistý, zda to v době vzniku seriálu bylo myšleno jako satira.

Nespornou předností seriálu je to, jak jsou zde vylíčeny vztahy mezi sourozenci různého věku a pohlaví, což je dnes, v době „politiky jednoho (nebo ještě lépe žádného) dítěte“, už čím dál tím obtížněji pochopitelné. Nejstarší všechno svaluje na prostředního a prostřední na nejmladšího, přesně podle známého principu padajícího ***** (čtenář nechť si laskavě doplní), ale když jde do tuhého, dovedou držet spolu. Hlavním tématem prvního dílu je strach z pololetního vysvědčení, který byl v dobách, kdy se školním výsledkům potomků (zejména u středních vrstev, což ovšem tehdy byla drtivá většina společnosti) přikládal snad ještě mnohem větší význam než dnes, kdy rozhodně neplatí, že vzdělaný = úspěšný. Dobově oblíbené téma „útěků z domova“ je zde podáno s drsným realismem (vše probíhá ve sněhové vánici a kluci se bojí, že napůl umrznou, případně zemřou hlady), což snad mělo dětské diváky od podobných úmyslů odradit, stejně jako vidina nepříjemných následků takového počínání. Mimochodem, když mi bylo 5 let, tatínek mi také hrozil polepšovnou (samozřejmě volal jen do „hluchého“ telefonu), což je jeden z příkladů, jak seriál odráží dobové reálie. Neměli jsme ani počítače, ani mobilní telefony, ale naše dětství bylo přesto (nebo proto?) mnohem pestřejší, dobrodružnější a snad i šťastnější.

V tomto seriálu již mohla režisérka využít zkušenosti z předchozího seriálu Kamarádi, díky čemuž se podařilo vyladit drobné nedostatky. Osvědčený Tonda Navrátil nezklamal a svojí dětskou bezprostředností výrazně oživuje sourozeneckou trojici. Snad jen jeho kamarád, kterého hraje Roman Skamene, proti němu působí poněkud „nedětsky“, což je ovšem zcela v pořádku, protože hraje dítě z rozvrácené rodiny (matka utekla, otec alkoholik). Také při obsazování dalších rolí měli tvůrci šťastnou ruku. Lucka Žulová už měla bohaté herecké zkušenosti (namátkou Konec léta) a vzdorovitou puberťačku zahrála s přirozenou přesvědčivostí. Zdeněk Jánský už byl postarší, ale na to, že mu bylo skoro 17(!), zahrál dvanáctiletého kluka docela dobře. No a samozřejmě pan Vinklář, to je herecký koncert. Snaží se působit přísně, ale oči se mu přitom smějí, takže je jasné, že to nemyslí až tak zle. Kdo by to tak dnes dovedl zahrát? Jaroslava Adamová vedle něj vypadá poněkud „utrápeně“, ale takové už maminky většinou byly (pomineme-li z českých filmů a seriálů dobře známý typ „matka – gestapačka“, k němuž však Adamová nepatří – ten mnohokrát a přesvědčivě ztvárnila Daniela Kolářová). Je škoda, že seriál měl pouze čtyři díly, to ale odpovídá členění na 4 roční období (v pořadí zima – jaro – léto – podzim).