technokrat

Učinil jsem v životě spoustu chyb. K vodě jsem pustil nejednu krasavici, slibnou modelingovou kariéru jsem vyměnil za titul z právnické fakulty a za bitcoiny jsem si koupil nože v CS:GO. Ale alespoň se, probůh, můžu utěšovat tím, že jsem neučinil tu chybu, ten kardinální zločin, že bych vynechal revival Blade Runnera v kinech, neb ve stínu toho by má předchozí pochybení působila jako pouhé...slzy v dešti. Blade Runner 2049 je skutečně naprosto monumentálním audiovizuálním zážitkem, v kinematografii dosud nevídaným a stále nepřekonaným. Novou kapitolou. Vítězstvím. Filmovým zázrakem. Pokud zním jako slepě oddaný fanda, který pouze fanaticky idealizuje předmět svého uctívání, tak vězte, že jsem. Jsem fanda Denise Villeneuvea, Ryana Goslinga, Harrisona Forda, původního Blade Runnera, hudby Hanse Zimmera, fanda sci-fi a jejího cyberpunkového subžánru. Říkáte si nejspíš, že není divu, že mě film tolik zaujal, když se v něm schází tolik předmětů mého fandovství. A na to vám řeknu jediné - tento film byl katalyzátorem mé fascinace vším shora uvedeným, nikoli naopak. Každý má v životě svůj film, svoje médium, které k němu promlouvá ve všech rovinách své existence. Druhý Blade Runner je pro mě tímto filmem. A ačkoli se do filmové historie nezapsal nečím tak kultovním, jako se první Blade Runner zapsal svým monologem o oněch slzách v dešti, do mého srdce se zapsal nesmazatelným inkoustem - a na tom nakonec záleží ze všeho nejvíc.

Považuji se za nenáročného diváka. Film nemusí mít nejlepší kulisy, kameru, nebo skrývat v sobě podprahovou pseudointelektuální alegorii, aby mě oslovil. Stačí, když pro mě bude něco znamenat. A jako milovník synthwave a outrun kultury jako takové, Drive pro mě znamená mnohé. Uspěl totiž tam, kde ostatní selhaly. Od úvodní scény, kdy naprosto uhranul všechny (totiž, oba) mé smysly, měl mou naprostou a neochvějnou pozornost. Toto se v průběhu filmu pouze stupňovalo a scéna s L.A. River pak zůstává jednou z mých nejoblíbenějších scén kinematografie. Winding Refn prokázal, že lze natočit poutavý kus umění výlučně skrz využití atmosféry a Drive, který odstartoval celou éru neonové novorenesance, je toho důkazem. Gosling toto chápe a nese film a jeho toliko důležité zabarvení na svých bedrech s pár slovy, avšak velkou intenzitou. Za prostým názvem se tak skrývá hluboký příběh o motivaci, přirozenosti, tužbách, obětování a existenční úzkosti a Drive k dnešnímu dni stále zůstává nejvíce nedoceněným veledílem této dekády. Výborné kulisy a kamera bonusem.

Není neobvyklé, že přes dvacet let staré eseje na zhýralost dobové společnosti nepadnou tak docela na úrodnou půdu, ale to není případ Amerického psycha, neb jediné, co je na něm dnes poněkud překonané, je walkman Patricka Batemana, střih rukávů jeho kabátu a telefon jako cihla od baráku. Satirická analýza společnosti, původně investičních bankéřů New Yorku roku 1987, by se však bez větších modifikací dala aplikovat i na současnou vlnu influencerů sociálních sítí a samozvaných self-improvement magnátů. Pod vrstvou absurdního humoru a satirické alegorie na materialismus, pokrytectví a narcismus se však skrývá i pozoruhodná analýza dichotomie mezi idem a egem, za kterou by se nemusel stydět ani Freud, to vše slepené Baleovým fenomenálním hereckým výkonem. Drsný, fakt super. Chtěl bych vidět Paula Allena.