Nonna

Pohádka pro dospělé na aktuální téma. Na hlavní představitelku se příjemně kouká a její zamilovanost do exotického muže je i celkem uvěřitelně zahraná, ale vše, co se děje po jejím přesunu na území Súdánu mi přijde silně zidealizované, včetně závěrečné dojemné scény. Když člověk vidí, jak v oněch destinacích ty holky ze sta procent většinou končí, moc se mi nechce věřit tomu, že by to bylo tak pozitivní (pokračující láska muže, pohodlný život v bohatě vybaveném domě, pochopení tchýně i bratra, tolerance ostatních bojovníků, přežití detektiva jen s prostřelenou nohou.....). Příběh je romanticky přitažený za vlasy a adeptkám na zamilování do podobných exotů by rozhodně neměl být příkladem.

Na Tři veterány bych vlastně nemusela koukat, protože než herci otevřou ústa, mohu přeříkávat text za ně. A přesto se vždy ráda podívám a znovu a znovu se dobře bavím, nehledě na to, že např. v městečku okolo hotelu U Supa lze i po sté najít špeky, kterých jsem si prve nevšimla (Škola normal, škola abnormal:-) ). Skvělé všechno - režije, scénář, dialogy, hudba, herci, kulisy, vtipy, ponaučení..........tato pohádka nemá chybu a je skvostem mezi našimi filmovými díly.

Tak nějak pocity napůl. Co mě bavilo: Nový a neotřelý příběh. Neokoukaný a zajímavý Petr Lněnička. Počítačové efekty. Jiskření mezi princeznou a princem. Pavla Tomicová v roli chůvy. Co mi vadilo: Špatná dramaturgie - tři čtvrtě filmu je jasně dáváno divákovi najevo, že princ je sobecký lempl, který myslí jen na vlastní prospěch a na životě princezny mu nezáleží, logicky bych očekávala, že v tom, vzhledem k faktu, že jde o pohádku, nastane zvrat (princ např. po útrapách, cestě, prohrách a dlouhé samotě a stesku přijde na to, že mu o princeznu přeci jen jde). Ovšem zvrat je tak náhlý, rychlý a odbitý, že snad ani to nejpitomější dítě nepobere, co že princ tak náhle otočil - nejdřív ji nechá utopit, pak zapíchnout při kostkách, skočit do propasti a najednou ji miluje. Jako by si filmaři v určité stopě filmu uvědomili, že už nemají čas nebo peníze a pohádku rychle dokončili. Vadí mi nelogičnosti - 20 let nebyla zima a bylo jen léto, ale jakmile nasněží, nikdo se ničemu nediví, všichni, včetně princezny, šáhnou do šatníku pro kožich a jede se dál. Taky jsem nepochopila, zda princ šel konkrétně po této princezně účelově, protože věděl, že ho vysvobodí, nebo se na ples zamotal náhodou. Z děje nepochopím. Vadil mi neslaný nemastný Saša Rašilov, který, je-li režisérsky dobře veden, bývá schopen daleko lepších výkonů. Vadila mi přehnaná a zbytečná emancipovanost ženských hrdinek - princezna, nevím proč, tradičně šermovala a běhala v gatích (inspirace nesmrtelnou Popelkou?), ačkoliv jí to v ději nakonec nebylo k ničemu, její matka i babička válcovaly krále, prince i všechny další mužské svými nepochopitelnými čáry. Celkově mám z pohádky pocit, že příběh měl daleko větší potenciál, než se zdařilo převést na plátno. Což je škoda.

Ještě, že jsem se nenechala odradit zdejším víceméně negativním hodnocením a komentáři....pohádka se mi líbila. Byla sice taková klidnější a méně akční, než je v poslední době zvykem točit, ale podle mého názoru to nebylo ke škodě - spíš naopak: Viktor Preiss měl šanci se v neakční nehláškovce kultivovaně a elegantně rozvinout, Jiřina Bohdalová, jakkoliv mi zprvu vadil její už skutečně nevábný vzhled, dokázala, že i ve vysokém věku dovede zahrát perfektní a neokoukanou záporačku a na mladé se příjemně dívalo, zvlášť upřímně usměvavá princezna působila vyloženě pozitivně. Překvapil mě i Martin Dejdar, zraje jak víno a svého padoušského hostinského vystřihl vskutku mistrně. Jeho sekundanti v podobě tlupy flákačů a zlodějíčků (Holub, Táborský, Vladyka, Vlach a Javorský), to byla sestava k pohledání. Pohádka měla dobře zpracovanou původní předlohu (např. rádcová malující kříž křídou na dveře byla doslova jako by vypadla z ilustrace Andersenovy pohádky), kameru, barvy, exteriéry. Nevadila mi hudba a závěrečná píseň pohladila. Ráda se podívám znovu.

Takový nějaký rozpačitý pocit z tohoto filmu mám. Asi je to z velké části rozpačitostí Jaroslava Satoranského v hlavní roli, podivným, ve své době asi bráno jako přitažlivým zjevem Zuzany Cigánové a celkovou vleklostí děje. Mám pocit, že kdyby ve vedlejších rolích neexcelovali tak dobří herci ("Milej zlatej" si pamatuju z dětství, aniž bych uchovala, z kterého filmu), byl by celkový výsledek ještě daleko horší. Radost mi udělalo obsazení Bohumila Šmída, který je jakýmsi spojovacím článkem detektivek oné doby, z jiných filmů ho nepamatuju a vždy pobaví svým skoro až švejkováním.

Zachytila jsem náhodou při přepínání programů a zaujalo mě natolik, že jsem setrvala, což mě překvapilo, neboť jde o první film režisérky Pavláskové, který mě oproti jejím předchozí tvorbě bavil, nutil k zamyšlení a nevzbuzoval trapné pocity. Tereza Voříšková je nejen nádherná vzhledově, ale i herecky a směle konkuruje své "matce" Vilmě Cibulkové. Doplňují se skvěle. Příběh, v němž jsou i úsměvné momenty, které jakoby odlehčovaly temnost celé situace, celkově působí tísnivě a pro diváka, který dobu zažil pouze jako prcek, i osvětově. Trochu mi vadily kostýmy, interiéry bytů, celkový vzhled herců - když koukám doma na fotky z oné doby v albech, takovíto lidé se v nich rozhodně nepohybují. Ale to mi přijde jako nejčastější prohřešek filmařů, kteří se snaží zachytit předrevoluční dobu (pamatuju např., jak se moji rodiče chechtali u Rebelů, protože takové oděvy a účesy, v kterých tam mládež trsá, by v té době každý chtěl mít....).

Skvěle a poutavě natočený mini hororek, který diváka nenechá chladným a vmaže se do paměti. Jiří Dvořák hrál výborně svůj přerod z hodného a ochotného zachránce v nebezpečného úchyla a některé scény, zabírající detailně jeho obličej, mírné cukání oka, stoupající nervozita, slizký úsměv za nímž se skrývá špatně tajené tajemství, jako by už už chtěl vyslovit, ale nevysloví........to je herecky koncert hodný naší staré dobré herecké školy. Dobře za každou jeho další roli. Atmosféra na hradě je vykreslená úžasně stísňujícím dojmem, tyhle černoty Renč umí podchytit a natočit. Jo a Michala Dlouhého bych v úvodu filmu, po vyslechnutí inkriminovaného telefonátu, bacila okamžitě taky - dobře napsaný scénář a opět klasická otázka: " Kdo je vlastně vinen?".

Smršť. Viděla jsem nesčetněkrát a ač všechny repliky znám zpaměti a citujeme je s kamarády kdekoliv a kdykoliv na zakázku, neomrzí a tuhle divadelní hru můžu znovu a znovu. Jedno z nejlepších cimrmanovských představení.

Jsem z Náchoda, kde film také vznikal a bývalá učitelka k tomu. S nepřizpůsobivými spolužáky jsem navštěvovala náchodskou ZŠ. Bronx u nemocnice. Takže by mi to vše asi mělo být blízké. Není. Je to černobílé až na půdu. Je to neumětelské, zejména co se hlavní postavy mladého učitele týče - někdy je takový neherec, až, no jak když posloucháte na koncertě falešný zpěv a tahá vás to zoufale za uši. Nepopírám, že bezmocnost učitelů vůči agresorům je v českém školství skutečně obrovská a vládními pseudohumanisty podporované začleňování "bastardů" mezi normální děti je jistou cestou do školních pekel, ovšem pokud na to chtěl pan Magnusek upozornit filmem, měl si na pomoc přizvat odborníky, kteří by mu film natočili a zůstat pouze v roli poradce. To se týče i scénáře, zejména pak vyústění situace s přechodem do dalšího dílu. Dokoukala jsem s opravdovým sebezapřením a jednu hvězdu dávám za snahu upozornit na problém, který je dnes ve školství skutečně Problémem číslo jedna. Jinak jde o dílo umělecky nulové, dokumentaristicky zkreslené až demagogické.

Syrovost. Žádné zbytečné řeči, žádné pozornost odvádějící zápletky, žádné vysvětlování. Ústředním motivem je pomsta a té, protože zahltila veškeré myšlení hlavní postavy, podléhá vše - ponurý jednotvárný les, prázdná chata, interiér myslivcova auta, mrazivé prostředí, minimum textů, nerušivá kamera. Obsazení tolik oblíbeného a pozitivního Ondřeje Vetchého do role zoufalého a k všemu odhodlaného vykonavatele spravedlnosti bylo skvělým tahem - divák s ním soucítí a chápe jeho pohnutky, přestože se neustále přesvědčuje, že by neměl. Nevím, jsem-li divná jen já, ale celou dobu jsem doufala, že ty smrady zabije (mám dceru). Dobře, že se filmaři vyhnuli přímému zachycování drastických scén. Tím, že jsou v podstatě jen naznačeny, působí ještě děsivěji, než kdyby všude vůkol stříkala krev proudem. Za co jsem vděčná, je obsazení Oldřicha Kaisera do dramatické role. Ty mu tak jdou a je jich, v porovnání s komickými, tak žalostně málo. Na tohle dílo se nedá jen tak do rána zapomenout. A mám obavy, že pokud nebude brzy zákonně snížena trestní zodpovědnost mladistvých, může film působit jako varianta řešení, což je šílené, ale tvrdě ze života.