fNdEsIECLE

Rozhodla jsem se býti jako Hugo Hass. Přirozeně bez konečného efektu. Přeberte si to.

Mon noM est corps fatal(e).

Příjemný a oddechový film (plus lehce klišovitý, ale i slunce má své skvrny!). Žijte, milujte se a množte se (pokud chcete). Je vám to málo? (Tak bych se chtěl já jedenkrát, za noci, když zní chvíle slastí, k pokladům tvého ženství vkrásti, bez hluku, podle jako had, abych ti ztrestal jaré tělo, šetřený prs ti rozdrásal a v žasnoucí klín se ti vssál, až by ti maso zkrvavělo, a pak - ó slasti temných chvil! - tě těmi rty, mně neznámými, však hezčími a lesklejšími, svým jedem, sestro, napojil! (Baudelaire))

Vidět Kopyto sem, tam v patnácti, označím ho za bizarní (pokud by mi bylo přáno, co to slovo znamená). Kamera si vesele švenkuje, paprče, kopyta a leb si lítají tam a sem, zajímavé. Nicméně člověk stárne, a už ho jen tak nepřekvapí. Poučenou či přiblblou zřídelnicí vidí za každým rohem a na každém rohu vyskakovat Godarda = nouvelle vague. U některých sekvencí neodolám a tahám je dopředu, dozadu. Sklepáci baví, Hanák existuje o trochu méně tragicky než obvykle; doporučení pro stále hezký ksichtík - doktora z hor pro něj!; Vávra je šumný; nu a Šteindler – protentokrát dívka s perlou ve vlasech (a se salámem na lyžích). (A to si neodpustím - /ne/dokážu si představit tento snímek v americké produkci 1, 5 miliardy smajlíků). Takže buďme pro dnešek, děcka a pokročilí, rádi za Chytilovou,.

Slzavé oudolíčko rochnící se v kýči. Ano, poplakal jsem si zmysliv na svou možnou milou. Kdyby byli bývali točili mojí milí Američané, blinkala bych ještě teďkom.

Být, či nebýt na Tvých ňadrech, to jest, oč tu běží.

Zdejší uživatelé si pěstují pravačku na Godarda, a zapomínají, jak nám vyprávěl Jestřáb, že levačka je blíže k srdci. Teď nemluvím o levičáctví. Bohužel pro mě a uživatele je Godard banda pro sebe, a zatímco uživatelé mu vyjadřují pohrdání, já si existencialismus s nadhledem a smutným přídechem užila. Žena je žena. Tvaroh.

Málo platné, málokdo má na to napsat černěhumornou grotesku s vyšším, nižším přesahem jako třeba Klíma (nemám na mysli Josefa, ještě jsem neklesl…byť…). Docela zajímavé mi přišlo, jak Polanski-herec-neherec věrně překopíroval herectví-neherectví Dustinova Absolventa. Polanski pěkně buduje atmosféru, obstarává hezkou hudbu, sežene si nejslušnějšího kameramana a stvořil blábol, nad kterým jsem si od poloviny mohl hlavu ukroutit. Třeba to byla nějaká autoterapie (chápu), třeba touha předvést se veřejnosti v ženských šatech (chápu), třeba reklama na kakao a cigarety (nechápu), třeba prostý výsměch (chápu). A ten závěr – trapné! Tady čtu, že Polanski nemá tento kousek rád. Chápu a připojuji se.

Film překvapil formální stránkou ne nepodobnou Rohmerovu Jarnímu příběhu. Zaměřme se na svobodu jedince. Jedné věci jsem se od hlavní hrdinky naučila - Největším protestem při hymně země všemožností a všezákazu je spát spánkem spravedlivých. (A snít svůj Evropský sen).

Já to vim, ale nepovim.