marvin1

Na podkladu divadelní hry profesora Žáka "Študáci a kantoři" byly nezávisle zpracovány dva podobné filmy, Škola základ života a Cesta do hlubin študákovi duše. Těžko soudit, která z verzí je zajímavější, každopádně nezaměnitelné herecké výkony protagonistů, kteří krom toho, že byli povětšinou stejného věku, ať už hráli učitele či žáky, je nutné posuzovat také jako podání komediálního výkonu v předvečer světové války. A to i tak zkušenému režisérovi, jakým Frič bezesporu byl, dělalo vrásky na čele. Škoda závěrečné scény, která vyzněla až příliš v duchu budoucích socialistických frází.... kupředu, jen kupředu... ale jinak dokonalá podívaná, plná krásné češtiny, skvělých hereckých výkonů a roztomile rozverného studentského humoru. Možná jen malá zajímavost, student Holous, ve filmu Cesta do hlubin študákovi duše jako Peterka, jsou postavy, ztvárněné původně baletním tanečníkem Richardem Antonínem Strejkou, kterého starší posluchači mohli pamatovat jako skvělého rozhlasového Ferdu mravence v Sekorových rozhlasových zpracováních známé dětské knihy. Později působil jako vynikající bavič a kabaretní konferenciér. Strejka byl mezi českými herci prvním přiznaným homosexuálem, možná proto po té, co se k homosexualitě přiznal, ztratil většinu přátel a nebyl již nijak zásadně v poválečné době obsazován. Zemřel v roce 1990 o samotě na rakovinu prostaty a neměl ani na vlastní pohřeb, na který mimochodem téměř krom zbylých blízkých příbuzných a jeho přítele Ladislava Branče, jenž mu byl do posledních dnů oporou, nikdo nepřišel.

Film nikoliv nepodobný, ba stejného námětu od stejného autora a téhož režiséra Friče, natočený jen o rok později, v předvečer válečného stavu, je jemnější variantou vtipného průzkumu studentského života tehdejších gymnasistů. Dokonalou, něžně rozvernou postavu zde navíc ztvárnil Jindřich Plachta jako svědomitý, citlivý pedagog bez profesury, jehož osud prolíná celým filmem jako vedlejší linka jinak strohého děje. námět nemá smysl pro jeho opakování, jednoduchost  a podobnost s filmem Škola základ života podle hry Jaromíra Žáka "Študáci a kantoři" hodnotit, o to více je třeba vyzdvihnout skvělé výkony protagonistů. Možná jen malá zajímavost, student Peterka, ve filmu Škola základ života student Holous, jsou postavy, ztvárněné původně baletním tanečníkem Richardem Antonínem Strejkou, kterého starší posluchači mohli pamatovat jako skvělého rozhlasového Ferdu mravence v Sekorových rozhlasových zpracováních známé dětské knihy. Strejka byl mezi českými herci prvním přiznaným homosexuálem, možná proto po té, co se k homosexualitě přiznal, ztratil většinu přátel a nebyl již nijak zásadně v poválečné době obsazován. Zemřel v roce 1990 o samotě na rakovinu prostaty a neměl ani na vlastní pohřeb, na který mimochodem téměř krom zbylých blízkých příbuzných a jeho přítele Ladislava Branče, jenž mu byl do posledních dnů oporou, nikdo nepřišel.

Film jsem shlédnul na premiéře a nemohu se ztotožnit s hodnocením paní Spáčilové. Určitě nebylo cílem vytvořit Vzpomínky na Afriku II. s hlubokými myšlenkovými pochody pseudosociálních vztahů dvou frustrovaných a v divočině osamělých lidí, ale ani Kameňák 88 s historicky stále se dokola opakujícím námětem s bezduchými frázemi, ale jednoduchý, odlehčený, jemně veselý a nevtíravě poučný film s tématem, které je tak trochu nově zpracované a kde si divák odpočine od těžkých témat všedního života, jakkoliv se nad nimi musí občas i pro možná příliš komplikované fráze hlasu indiánského náčelníka dost zbytečně zamyslet. Pokud mi něco vadilo, tak prvoplánové nasazení reklamy sponzorů, zejména na vozech, rozhodně by bylo lze tuto zakomponovat s větší citlivostí. Jak jinak obstarat peníze než procpat sponzory na sklo - toť dotaz do pléna. Ale i tak to bylo konečně něco trochu jiného, zapomněl jsem chvíli na energetickou krizi i sliby všech prolhaných vlád a těšil se skvostným výkonem Rodena, který se v této poloze možná sám nacházel poprvé. A právě v tuhle dobu, která nás provází, tu má film svoje místo. Hodit na něj "0" může asi jen ten, kdo nikdy u žádného natáčení nebyl, paní Spáčilová. Za mě a v tom co tu lítá z české produkce - díky, pane Rodene.