DonPedro

Tady zůstává rozum stát: na jednu stranu se film (neúspěšně) pokouší být parodií – takže u diváka očekává určitou zkušenost. Na druhou stranu je postaven na humoru tak dětinském, že si ho může užít maximálně čerstvý absolvent mateřské školky, u kterého se asi znalost filmové akční klasiky nedá předpokládat. Tupá komedie, kterou od odpadní jámy zachránila spíš moje smířlivá nálada než umění autorů.

Je mi líto. Když točím x-tou variaci Lemmon+Matthau tak musím mít v kapse alespoň pár solidních dialogů, dvě tři doutnající repliky prostě nestačí. Spoléhat na to, že si Lemmon svoje odehraje a Matthau odšaškuje je vaření z vody, které mi tento film znechutilo možná víc, než by si zasloužil.

Nepříliš výživný vývar z námětu, který připomíná ze všech stran okousanou kost a scénáře, který na ní přece jen občas našel kousek masa. Nezpackaná Reynoldsova režie, tři slušně znějící hlášky a závěr bez typické doslovnosti přesto stačí na film, který je sice nezapamatovatelný, ale pořád o chlup lepší, než obě pokračování.

Gray semlel sociální drama s kriminálkou, směs dochutil milostným motivem, opepřil několika scénami ze soudní síně a všechno natočil mátožným stylem, který mi prostě nesedí. Výsledek je podobný jako v případě Malé Oděsy – zajímavými herci nabitý film se slušným potenciálem, u kterého jsem si neustálým zíváním málem vykloubil sanici.

Zásah přímo na komoru. Stačilo třicet minut a byla ze mě myš sedící v policejním autě na sedadle spolujezdce - nervózní, zkouřená a zhypnotizovaná velkou černou kobrou, která to celé řídí. Už dlouho se mi nestalo, abych po skončení filmu pět minut seděl a přemýšlel, jak daleko bych na místě nějaké filmové postavy zašel já...

Snímek, ve kterém to autor divákovi rozhodně nijak neulehčuje. Napůl civilní, napůl panoptikální příběh. Solidně budovaná atmosféra rozbíjená totálně absurdními scénami. Konec, který vypadá jako by v kameře došel film. Spíš zajímavý než dobrý film.

Death Wish = jeden naštvaný architekt + jedna ruční zbraň. Kdo si myslí že v rovnici je chyba, toho vyvede z omylu tenhle nepodarek – mít o deset minut delší stopáž, došlo by asi i na atomovou bombu.

Nesnesitelně nudný film, ve kterém není snad jediná scéna neopsaná z podobných slátanin.

Žádná sláva, ale drobná odchylka od typového standardu by se snad přece jen našla. Protitah kašle na divákovu ochotu fandit slabšímu, ze které se postupně vyvinulo pěkné klišé, a bez ohledu na postavení v rámci gangsterského žebříčku líčí všechny jako naprostá hovada. Zaručena větší porce reality, ale co s filmem bez jediné sympatické postavy ?

V první části působí Ponsova skládačka jako zbytečná manýra. Teprve když se v půlce odrazí od pointy jako od zrcadla a jednotlivé epizody jsou s patřičným posunem znovu odvyprávěny, dostane film smysl a divák důvod jej sledovat (pokud ovšem neodpadl během úvodní čtyřicetiminutovky).