suffragium

Zvyšuji hodnocení na plný počet, a to nejen z piety kvůli zemřelému Josefu Abrhámovi. Ono je to totiž skvěle zahrané – což je fráze par excellence, ale pokusím se ji objasnit. V podstatě je to další ze série příběhů české literatury a kinematografie, kde hlavní roli hraje idealizovaná postava mravně dokonalého lékaře, který ve složitých životních situacích vždy obstojí (viz třeba Dým bramborové natě nebo Skalpel, prosím). V tomto případě jde o složitou dobu těsně po válce: odsun Němců, vzrůstající moc komunistů. (Mimochodem, docela oceňuji, že právě komunisté jsou tu pojati střízlivě; což je jistě dáno dojezdem osmdesátých let, ale ex post to nám nepamětníkům může ukázat, že komunistická strana měla skutečně pro leckoho svou autentickou přitažlivost. Nehájím, nerelativizuji, pouze vysvětluji a kontextualizuji.) Abrhám roli zvládl výborně, protože byl uvěřitelný (omlouvám se za další frázi). Uvěřitelný v tom, že nebyl teatrálně jednoznačný, nýbrž křehce dvojznačný. Některá jeho ušlechtilá rozhodnutí zkrátka nebyla výsledkem neměnného zásadového postoje bezchybného mramorového hrdiny, nýbrž výsledkem překonavším obyčejnou nerozhodnost člověka uvrženého do nečekané situace. A to je přesně ten způsob, jak se vyhnout plakátovosti, moralizujícímu schematismu. Tohle se Abrhámovi povedlo ještě v Člověku proti zkáze, třebaže tam byli Zelenka a Skalský ještě více idealizující.