Infalín

Tenhle film houstne jako krupicová kaše na plotně. Čistota bez saponátových přípravků. Duševní striptýz, který rozpláče i sfingu.

Nikdy jsem neměl rád zvuk psacího stroje. Po zhlédnutí tohohle filmu mi navíc bude připomínat, že za chyby se platí a že za ně většinou platí ti, co je nezpůsobili. Vždycky když ho zaslechnu, vzpomenu si na mladou Brionu, její vlhké oči, ve kterých by se snad dalo i máchat prádlo, i na Robbieho, jak přivádí z lesa ztracené děti a vzápětí mizí v policejním voze. Představím si taky zestárlou Brionu, jak vymýšlí románový happyend, aby ulehčila svému obtěžkanému svědomí. Dnes je tak snadné obrousit hrany, upravit realitu k obrazu svému, aby vypadala líp. V míru obývacího pokoje se dá všechno krásně okecat, i válka. Dobro splývá se zlem, bolest vzrušuje, vrah je zábavnější než komik a život se topí v šedi alibismu. Místo pokání máme plkání. Už nikdy nechci slyšet zvuk psacího stroje. Ruší mě, když odpočívám u počítače.

Nápad je to jistě dobrý, ale co s tím budeme dělat? Film se rozjíždí pomalu jako tramvaj do kopce na Klárově. Hororový strach záhy pomine, když se v záběru mihne kříženec medvěda, ježka a Červené karkulky. Co dál v rezervaci, nad kterou za úplatu nelétají letadla? A přesto ty lidi chápu. Svět pomalu a nenávratně padá do mlejnku na maso a žebříčky hodnot jsou pomíjivé jako žebříčky hitparád. Ale proč proboha někdo, komu záleží na skutečných lidských hodnotách, kdo se kvůli dětem vzdal peněz a dalších civilizačních výdobytků, posílá svou slepou dceru do města, když tam může jít sám? Asi nechce spadnout do hluboké díry, kterou tam někdo vykopal speciálně pro tuto příležitost.

Nejdřív jsem si myslel, že dialogy šustící papírem jsou legrace, ale bohužel nebyla. Na začátku mě to přímo praštilo do uší, ale pak jsem si začal zvykat. Asi nejnudnější postavou byl pan spisovatel, který to všechno jako v obrovským nadhledu pozoroval a jenom on měl jasno. Anna Polívková potěšila moje vyprahlé srdce, ale ošklivá rozhodně není. Film plyne bez překvapení a dějových zlomů a finální gradace se bohužel nekoná.

načinčaný prd, který je ovšem in

Velkolepá oslava fantazie.

Komedie jako z učebnice. Doporučuju starý český dabing v podání mistrů Cupáka a Brabce, je snad i lepší než původní znění.

Když člověk zamává křídly, zjistí, jak veliká je klec, ve které žije. Může ho to dost bolet, nemusí to ani přežít, ale za zjištění, že za klecí je skutečný život, to určitě stojí. Dostat se ven, přestříhat dráty předsudků pod napětím, přelézt ploty zažitých stereotypů, přeplavat vodní příkop strachu, to si troufne jen málokdo. Ale naděje umírá až jako poslední. A dokud žije, vstává se ráno z postele mnohem snadněji. Dokud se sní, ještě se neumřelo. Bez snů by z člověka byla jenom mechanická hračka. Kdo má vlastní názor, je jedinečný. Nevím, jak je to s Red Bullem, ale mně dává křídla tenhle film. Zamávám jimi a poletím jako vzducholoď, i když jsem dneska neměl k obědu luštěniny.

Humor jako obrana před peklem. Oslava nezlomnosti lidského ducha. Vůbec nechápu, jak někdo může tvrdit, že si tu Benigni dělá srandu z koncentráku. Nic takového. On "jenom" rozdává naději v konfrontaci s tím největším zlem. P. S. Pro úporné třídiče žánrů tohle bude asi velký oříšek.

Očistná romantika, která zušlechťuje duši.