Vatanen.

Jedním slovem - nedomrdlé. Další trefné adjektivum, které mě napadlo je stupidní. Já sice chápu, že detektivové v Blek Founu neměli být krimi esa kalibru Matese Mcconaugheyho z True detektiva, ale tohle opravdu nebylo alright, alright, alright. Snad i té nejzelenější vokurce by došlo, že když spojíme svobodného, bezdětného padesátníka, který se živí coby kouzelník, po městě se prohání v černé dodávce a ve velkém nakupuje černé balónky, tak že si možná ve volném čase občas nějakého toho fakana unese. Mezi další nedostatky patří: šablonovité postavy, prostředí školy vyobrazené jako místo, kde buďto umíš crav magu nebo chcípneš a fakt, že hlavním hrdinou není ten krajně nesympatickej usmrkanec, ale deus ex machina.

Po letech čekání konečně nadešla ona chvíle, kterou tak napjatě očekávala celá bondologická obec. Věřím, že po zhlédnutí této Craigovy bondovské labutí písně, jsou oba její členové stejně nadšení jako já. Stopáž je hutná, avšak snímek příjemně "odsejpá" a jednotlivé sekvence díky své rozmanitosti nenudí. Zvýšený důraz na vztahovou rovinu Bondovi neškodí, naopak jej polidšťuje. Závěrečné rozuzlení přináší Craigově pentalogii tak moc potřebnou finalitu. Výsledný dojem z No time to Die tak sráží zejména suše napsaný padouch a jeho motivace ala "lidi jsou vopice, co nechou myslet." 78%

Od Armády mrtvých jsem očekával podívanou, u které nebude nutné přemýšlet. V tomto aspektu film nezklamal, opravdu jsem u něj vůbec nemusel zapojit mozek.  Akorát jsem teda moc nepočítal s variantou, že by během tvůrčího procesu nepřemýšlel ani Zack Snyder. A tak tu máme postavy s chatrně vystavěnými, popřípadě banálními motivacemi. Prostorově špatně konstruovaný svět, který potenciál prostředí Las Vegas téměř nevyužívá. Narativ prošpikovaný chybami a diškrepancemi, že by se i Filip Renč rozpačitě chytal za čelo (a ne, nejsou to "detaily" typu nekonečných zásobníků), ale odfláknutým dojmem působící příběhové linie a situace, u kterých se asi předpokládalo, že si jich, kvůli rozostřené kameře a hektolitrům krve, divák nevšimne. Hromadu debility dovršuje závěrečné, natahované, patosem promazané vylévaní si srdíčka před helikoptérou, v momentě, kdy je raketa s jadernou hlavicí asi 45 vteřin od dopadu, ale taková maličkost přeci počká, protože prcat kontinuitu. Jo a ten pseudo-twist taky moc neštymuje, ale Šnajdr asi plánuje dvojku, na což by se mohl, když to vezmu kolem a kolem, klidně vysrat.

"H jako Milan Hnilička."

Rituální electro diskotéka.

Bad Trip ve své podstatě dekonstruuje, dnes již vyčpělý, subžánr romantické road-movie. Film pracuje s narativní strukturou, jež je pro tento subžánr typická, přičemž samotné prolnutí záběrů skryté kamery s klasickými hranými scénami plní ozvláštňující funkci. Bad Trip přitom, není o nic víc přitažený za vlasy, než kdejaká jiná tuctová romantická komedie, kde se iracionální a nesmírně tupá rozhodnutí vnímají jako romantická gesta. Bad Trip přináší osvěžující pocit autentičnosti, ba co víc, nebere se ani trochu vážně, a zároveň si je snímek zcela jednoznačně vědom stupidních cliché, což se potvrzuje v závěrečné konfrontaci Chrise s Marie, kde Chris naprosto pochopitelně ostrouhá.

Představme si na okamžik, že pořad Kostičky vedou naprostí dementi, kteří si na počátku kolumbijské rýmy řeknou, že natočí epizodu o cestování časem - asi tak by se dal charakterizovat tenhle bordel.

V tomto filmu padla nejtvrdší facka československé kinematografie (73. minuta).

Zhruba na začátku poslední třetiny stopáže se odehraje poměrně šílená jazzová pártoška, která se až podezřele podobá mým vzpomínkám z prvního tripu, akorát ta Stivínová je tady černobílá.

Panely, míchačky, zpěv, modrá obloha, dělník z podhledu! Černobílá Sylva aneb hmatatelná blbost budovatelských filmů.