Silas

Jednoduchý film o tom, že pod zdánlivě dokonalým vzhledem se schovávají ty největší zrůdy.

Vše, co mám rád, se setkává v tomto brilantním hororu. Téma ďábla, budova starého kostela, krucifixy na všech zdech, červi, tajemno tvořící desítky svíček a trochu podivní lidé... Skvělá atmosféra podpořená jednoduchou, ale účinnou hudbou, tvrdé "chirurgické" zákroky a napětí, které je podáváno v metrech kubických. Nemám co vytýkat, snímek je veden silnou režií.

Godard si vyloženě libuje v táhlých záběrech po rozsáhlých scenériích otevřeného moře, moderně vybavených interiérech (je zde značná podobnost s Thomasovým ateliérem ve Zvětšenině), nádherném tělem Brigitte Bardot nebo rozhovorech, při nichž je kamera schopna přejíždět 5x nepřetržitě z jedné strany na druhou. Film je podmalováván jedním výrazným hudebním motivem, který sice není svým vyznění vyloženě univerzální, ale dokresluje scény romantické i ty, ve kterých po sobě rozhádání manželé házejí ručníky a nepěkné pohledy. Jak už bylo řečeno, Brigitte Bardot není pouze krásná, ale svou stále svádějící a následně odkopávající mrchu hraje velmi přesvědčivě. Fritz Lang si ve snímku střihl roli staříka s životní zkušeností a nadhledem, po kapsách nosícího moudra a citace slavných autorů. Jean-Luc Godard natočil snímek o krachu manželství a natáčení homérovského filmu s láskou citem. Stejně tak byste měli přistupovat i vy k jeho Pohrdání.

Nemám rád časté detaily výseků obličeje (či čehokoliv jinýho) lidí, pokud to neplní účel - tedy zvýraznit hrdinův psychický stav a udělat něco i s pocity diváka. V Zahradě to sice úplně neplatí, ale film je to skvělý...

Poutavý pseudodokument s velmi přesvědčivým badatelem Vozábem (jeho hlas měl uklidňující účinky) v hlavní roli. Černobílé hrané části jsou prolínány animovanými, kterých je na můj vkus zbytečně mnoho. Příjemná "nešvankmajerovina", která mě mile překvapila.

Ač to podle hodnocení nemusí vypadat, jsem zklamán. Tod Browning má ohromné cítění pro detail: východy slunce a vůbec trocha poetiky kontrastují s nepříliš přitažlivým prostředím zatuchlého hradu, záběry na roztomilé myšky lezoucí ze svých děr a pak samozřejmě úžasné oči Bély Lugosiho, jejichž uhrančivá síla je využívána celkem často. Když hrabě Dracula schází se svítilnou ze schodů nebo bledá ruka otevírá rakev, to jsou malé drobnosti, které tvoří hororovou atmosféru filmu. Snímek ale nejvíc pokulhává v dramaturgii. Úvod je sice svižný – parádní cestu kočárem okopíroval Coppola sprostě celou – a divák se těší, co přijde dál, ale od půlky není výraznějšího místa, kdy stoupá či klesá napětí, a mě přepadá smutek, protože jsem od Draculy čekal trošku víc.

Bože, tolik depresivity jsem hodně dlouho nezažil (jestli vůbec někdy)! Každopádně mi Bergman připomněl, jak obrovskou sílu má film.

Podřadná techno hudba 80. let. „Jsem unavený,“ šeptá muž prostitutce. Řada rychlých střihů, lehká dívka leží mrtvá a obraz ztrácí barvu. Děj se vrací o 4 měsíce zpět, kdy se potenciální vrah svěřuje svému psychiatrovi, že má touhu někoho zabít. Líčí svůj výborný vztah s manželkou, jenže i ona se může stát obětí jeho potřeb. Záhy se ze skrýše ordinaci dozvídá, že psychiatr vede s jeho ženou tajný vztah, což manželství mnoho nepřidá. Bergman si stanovil rámec a jde o to, jakou cestou musejí protagonisté projít. To je samozřejmě voda na jeho mlýn, protože on je především výborný scénárista a díky jeho schopnostem se dá bez nadsázky říct, že postavy skutečně žijí. Může jít o sáhodlouhé dialogy, které známe ze Scén z manželského života, či hlubokomyslné hledání své vlastní identity a jsoucnosti, vše působí naprosto přirozeně. Díky režisérově skvělému vypravěčství a slušné kameře Svena Nykvista jsem měl při rozhovoru manželky s tchýní pocit, že jsem s nimi v jedné místnosti, ale ony o mně nevědí. Výbornou nepřímou charakteristikou se postavy vcelku logicky "nenásilně" vyvíjejí, a divák tak nemá problém s jejich určitým ztotožněním a pochopením. Příběh není servírován lineárně, ale vybírá si různé časové úseky – dobu před vraždou, ale i po ní. Samozřejmě se s ubíhajícím časem stále více přibližujeme oné tragické události, vztahy se vyhrocují a film graduje. Nenechte se mýlit – střihačovy nůžky konají svou práci stále ve stejném tempu, ale vnitřní náboj a hutná atmosféra je cítit všude kolem. Vlastně se po celou dobu snímek nese v jakémsi snovém oparu, kdy sami hrdinové pochybují, zda se jedná o realitu, či jejich pouhý sen (Čtený dopis psychiatrovi patří vůbec k tomu /nejen vizuálně/ nejlepšímu, co film nabízí) . A na závěr abych nezapomněl: Ze života loutek je určený dětem nad 18 let. No není se co divit, když v klubu rozevírá německá prostitutka stehna přímo proti kameře. Na druhou stranu se nejedná o nijak zvlášť erotický film, nahota zde pouze slouží svému účelu.

Několik pěkných záběrů odrazem v kaluži nebo výlohách obchodu a trocha ponaučení. Víc tento krátký filmeček nenabízí.

Velmi poučné pro geology, ale mě kameny nikdy moc nebraly.