Moraldo

Skoro celej já.... akorát že do casina chodím zásadně s úvěrovou kartou od home creditu.

Je to nezařaditelné, je to neuchopitelné. Je to tajemné, je to průhledné. Je ten chaos jen ve filmu anebo se už odehrává uvnitř mého já? Je to sen nebo jen noční můra.... moment zdá se to být realitou. Byl Mistr génius nadaný od Boha nebo se zapletl s Ďáblem?? Ať tak či onak, tohle je čistá, ničím nekoncentrovaná "hitchcockština" kterou po jejím pozření budete vstřebávat velmi, velmi dlouho. První film, ze kterého mám doopravdy silnou ZÁVRAŤ.

Naprosto zbytečný, zprznělý, ničím nezajímavý remake, snažící se vytřískat peníze parazitováním na slavném originálu. Chybí zde vše, co nabízí černobílá klasika. K dokonalosti tohoto remaku chybí snad už jen dabing v podání "Evy a Vaška". Vůbec nechápu, proč se takovéhle věci točí.

Mě se to líbilo, má to všechno, co to má mít a perfektní dabing k tomu. Neumím si představit, jak by vypadal podobný příběh natočený soudobými "mistry" filmaři....

Pohádka, ze které mám doživotní depresi. Ale jinak po všech stránkách úchvatné.

Atmosféra, vtip, styl, krásná auta, ženy s šarmem.... Co víc dodat. Je tu vše, co většině dnešních filmů chybí. Nádhera, pánové i pokročilém věku dokázali, že zkrátka umí. Vůbec nechápu zdejší nízké hodnocení... Kdo ze současných hvězd je schopen natočit něco podobného??!!

Film jsem poměrně dlouhou dobu odkládal, protože jsem, soudě podle názvu, očekával neznámou, prachem zavátou podprůměrnou krimi, která sice neurazí, ale bude mít svá slabá místa (něco na způsob Slovo policajta). Děj se zpočátku rozvíjel jen velmi pomalu a já si tak vychutnával spíše krásu a styl klasických aut s množstvím třpytivého chromu (Mini v nádherném sportovním střihu), šarm Mireille Darc a atmosféru Azurového pobřeží v době, kdy se vše kolem nás ještě nevyrábělo z plastu a jídlo nebylo plněno syntetickými náhražkami. Film však po chvíli nabral na tempu a já následující desítky minut nevycházel z údivu a napětí. Má-li někdo rád klasické krimi, přijde si na své. Jde o nadprůměrnou, stylovou záležitost s hereckým minimalismem A. Delona, šmrncem a děsivým tajemstvím Mireille Darc, film plný napětí, tajemství a neskutečně silné atmosféry.

7.6. 2007 - Tak jsem se konečně dnes dočkal. Od rána se minuty nekonečně vlekly, naplněné tu velikým očekáváním, tu nezměrnou zvědavostí, ale i chvílemi plnými obav. Premiéra Edith Piaf – filmu, na který jsem čekal dlouhé týdny. Jaký bude ? Je vůbec schopen někdo z dnešní generace režisérů natočit film o velké Edith Piaf ??!! Podobných pochybností jsem měl od rána plnou hlavu. Když už nic, tak alespoň pro tu hudbu tam půjdu, říkal sem si... Tak a mám to za sebou. Rovnou říkám, že dnešní noc nebudu mít klidný spánek. Jestli vůbec půjdu spát. Bylo to doslova jako zásah bleskem. Od tohoto okamžiku už asi nic v mém životě nebude tak, jako doposud. Nejdříve k hudbě – co napsat jiného, než že je skvostná. Více než polovina nahrávek jsou originály velké Edith; jen pasáže z doby, kdy ještě zpívala po ulicích nejsou zachyceny v originálu a musím říct, že je to místy dost znát (ale zkuste dnes najít někoho, kdo odzpívá k nerozeznání Edith Piaf). Ke scénáři není také co dodat – psala ho už kdysi sama velká Piaf svým životem tak, jak ho naplno (a dosti bezhlavě) žila. Samozřejmě, že ve filmu není zachyceno vše (na to by nestačil ani jeden průměrný lidský život, natož pouhých 140 minut stopáže), ale to hlavní zde nechybí. Ale to hlavní… to hlavní je herecký výkon hlavní představitelky. Během pár minut zapomenete na to, že jste v kině a tohle, že je pouhý film. Vše je velice působivé. Tak dokonalé ztvárnění mi vyrazilo dech. Zejména pěvecká vystoupení jsou ďábelská. Podobou, hlasem, gesty, mimikou i pohyby…Ano, tohle je sama božská Edith Piaf, o tom nemůže být sporu. Podmanivá, zarputilá, nesnesitelná, veselá, smutná, chvílemi na zabití. Na plátně před vámi je prostě Ona – nesmrtelná Edith Piaf v celé své bídě i kráse. Mohl bych o filmu psát ještě velmi dlouho. Síla hudby, procítěného zpěvu, společně s neuvěřitelným životním příběhem, realistickým prostředím a skvostným hereckým výkonem způsobili něco, co jsem snad ještě nezažil… Odešla..Skončil film. Skončily titulky filmu. V sále se již delší dobu svítí a přesto všichni sedíme jako opaření. Mnozí z nás pláčí, ale všichni nehnutě sedíme. Je to, jako když čekáme na poslední zvednutí opony. Ještě přijde. Musí přijít. Snad ještě krátký přídavek. Čekáme, že se k nám Edith ještě jednou vrátí. Malá a nemocná. Zasměje se, vynadá nám, něco si poručí anebo ještě zazpívá. Teprve po notné chvíli nám dochází, že tohle je konec, to byl přeci jen film a pomalu se vracíme zpět do reality a velmi, velmi pomalu opouštíme postupně sál. Možná že to vše bylo dáno nečekanou kvalitou filmu a možná jen tím, že jsme všichni v sále byli oddanými fanoušky Edith Piaf. (Nevím, ale asi to druhé - byli jsme fanoušky zcela jistě všichni, bez rozdílu věku).

Tendenční, prokomunistické a propagandistické dílko. Na straně druhé celkem solidní fimařina, místy vynikající, místy slabý scénář. Děsivá Studna a Mimikry, některé díly o ničem. Celý seriál je poznamenaný dobou svého vzniku, ale když se dnes a denně dívám na ty hromady komerčního béčkového braku, jež jsou dnes za neuvěřitelné částky natáčeny a uváděny v televizi jako ty největší umělecká díla, dávám za 4. Za tu atmosféru, za tu hudbu a možná i trochu za tu nostalgii.

Jednička byla sice lepší, ale mrcha Jilly Stewart a její náročné oblečky neměly chybu. Navíc teprve po letech mi dochází, že to mělo alespoň napětí a trochu toho kouzla, což se o dnešních "doktorech v růžovém" říci nedá.