Rýža

Nikdy bych nevěřila, že budu koukat na japonské animáče, a ono hle...když už mi v IMDB top 250 zbývá jen 40 filmů, není moc zbytí. A tohle se mi dokonce i líbilo ... a nechci vypadat jako úchyla, ale ten Howl, byť animovanej, je fakt jakože celkem sexy...

Být celý film jako začátek a konec, bylo by to nesnesitelně dobré ... ale ani tak to není vůbec špatné. Jen teda pro příště, až zas na mě pude astmatický záchvat, dám si sakra bacha! Jo ... a fajn soundtack.

Jako zooložka si lebedím, ne zrovna dokumentární dokument, ale pokaždý nemusí být dokument ala David Attenborough lezoucí po stromě, rochnící se mezi vorvani a nebo požírající mravence, navíc vybrat si ke zpracování zrovna špeky živočišné říše byl nápad za všecky prachy, tohle mě zkrátka baví...a zdaleka nejsem sama.

V polštině se film jmenuje Oszukany, podívejte se a pochopíte proč :)

Film, který bere dech i slova. Film, který vám buď nedá nic a nebo vezme všechno. Film, který vás vyždíme a zdrtí. A jediný film, u kterého jsem se postupně z pohodlného lehu na zádech neustále přibližovala k obrazovce a u závěrečné scény na ni zírala z pouhých 20 centimetrů, rukama křečovitě svírajíc chladné kované mřížoví mé postele. Film, který chci vidět znova, na velkém plátně!

Jakoby to bylo včera, co jsem s čerstvým řidičákem naložila sestru a poprvé sama bez dozoru usedla za volant. Jely jsme tenkrát do kina. Na Velkou rybu. A stejně, jako se mi do paměti nesmazatelně vryla tahle první jízda, vryl se mi pod kůži i ten krásný pocit, který jsem v průběhu (i po) filmu zažívala. Chladivý, vláčný, voňavý a sladký. A i když jsem na konci plakala, stejně jsem se nepřestala usmívat.

Kdysi po shlédnutí slavných tureckých Star wars jsem napsala - vidět Dunyaiy kurtaran adam a zemřít - ale nemohla jsem, protože to bych byla ochuzena o tento filmový skvost! Musím říct jen bravo! Protože tohle, to bylo teda NĚCO! Jak by řekl klasik, typický James Cameron s trochou té indonéské kultůry. Do kolen jsem šla hned po několika úvodních scénách, kdy ještě neproměněná Lady v knihovně několika lidem s bravurním hereckým umem v oduševnělých dialozích tvrdila - I´m not a lady, I´m an antropologist, následně se z ní stala iron lady - nebo spíš lady with iron vagina, pak už sice moc nemluvila, ale o to lepší byla - Arnold by se od ní měl co učit. Ten, kdo vidět Terminátora I. více než jednou (jako třeba já) musel chrochtat blahem, protože tolik vykradených scén pohromadě se jen tak někde nevidí - a když jsou ještě tak prudce umělecky ztvárněné a vyšperkované dokonalými dialogy, není vůbec co řešit. Navíc, bylo to zahrané tak dokonale, že i takový angličtinářský lůzr jako já ty titulky opravdu nepotřeboval - vyjma okamžiků, kdy nadšené publikum bouřilo a nebylo nic slyšet. Už samotné úvodní titulky byly docela útok, protože dozvědět se, že protagonistka hlavní role dělala zároveň make up a kostýmy (a byla opravdu výborná ve všech třech pozicích) a asistent kamery je vlastně Ass. cameraman, je krásná předehra pro to, co bude následovat. A celkově, strávit dvě hodiny v sále, kde panuje naprosto neopakovatelná a skvělá atmosféra - kde nikdo neříká "Co to jako je?", ale naopak se všichni královsky baví a po opravdu luxusních scénách tleskají, nešlo jinak. A střílečky a zabíječky a trikové efekty, to už je pak kategorie sama pro sebe. Na Snakea jedoucího na obrněném transportéru, u nějž jsem měla hned od úvodu filmu problém s určením pohlaví, vážně nezapomenu. Dávám deset Terminátorů z deseti, protože tahle zábava mě nikdy neomrzí. Jsou věci, o kterých budete vyprávět jednou svým dětem a vnukům - a toto je jedna z nich!:)

Máte rádi válečné filmy? Já ne. Jsou totiž až na výjimky zoufale šablonovité. Buď jde o glorifikaci heroického velikáštví (ať už s takým či onakým výsledkem), či dramatické drásání citlivé duše, které je spojeno s potoky slz a utrpením, a nebo o sladkobolnou americkou limonádu, ze které by jeden blil. Ani jednu z těchto věcí příliš nemusím. Ač u filmů pláču často (a dá se říci, že i ráda). Pochopitelně JSOU i dobré válečné filmy, namátkou Četa, Olověná vesta, Lovec jelenů, Stezky slávy, Velký útěk nebo Ponorka (byť o větišině lze bez uzardění tvrdit, že vlastně spíš protiválečné). U Morituri mi však kolonka "válečný" vlastně nevadí ani trochu. Narozdíl od výpravnosti se však zaměřuje na charaktery. Na omezeném prostoru paluby válečné lodi to ani jinak nejde. Herecký koncert zde rozehrává Yul Brynner (jako německý kapitán - před shlédnutím, jsem si ho v téhle pozici opravdu nedokázala představit) a Marlon Brando (jako nasazený anglický špion vydávájící se za důstojníka SS). Přičemž ani jeden z nich pochopitelně není postavou zápornou. Logikou věci je, že stojí proti sobě a vy fandíte oběma a celou stopáž máte (já tomu říkám "ten pocit v zátylku") z toho, jak to dopadne. - A protože jsem si slíbila, že nebudu psát žádné spoilery, můžu jen říct, že výsledek je velice ... překvapivý.

Poslat glam rockera z Irska do Ameriky na roadmovie hledat nacistu ... no tyvole, chci ty drogy, na kterých jede režisér se scénáristou. Ale věřte nevěřte, ono to funguje ... "There are many ways of dying, the worst of them is to continue living..."

Tradičně skvělý Hercule netradičně okořeněn romantickou zápletkou...a chlapi s rozštěpem jsou prostě sexy!