Eržik

Jelikož jsem sám alkoholik a člen společenství AA, tak jsem tímto filmem absolutně nadšen. Hodně jsem se nasmál, ale na konec jsem byl i silně dojat. Můj příběh se s Frankovým dost ztotožňuje, také jsem do Anonymních alkoholiků přišel když jsem nezvládal svou práci a taky pod výhružkou zaměstnavatele, no a taky jsem pak ještě uklouznul. Ale rychle mě společenství dostalo a to jsem cítil i z Franka. Já nakonec taky změnil práci, která pro mě ze začátku byla dost důležitá, ale když je člověk střízlivý začne věci vidět jinak. Hmm, tak tenhle komentář je spíš o mě, ale je to tím, že tohle téma je mi prostě blízké a je to skvěle podáno, nakonec jedním z našich hesel je: "Neberme se příliš vážně"....

Když jsem šel na tento film, tak jsem chtěl akční podívanou ve které se budou plnit mé dětské představy o boji proti darebákům a záchraně světa. No a musím říct, že od samého začátku jsem bavil, skutečně prvotřídně bavil, byl jsem vizuálně ohromen a nenašel jsem si kdy pro zívnutí, akce střídala akci, já nemusel přemýšlet nad žádným spiknutím a tajemným pozadím všeho, námět byl jednoduchý a to k akční smršti tohoto formátu patří, nějaká hlubší psychologie by tomu jen ubrala. Nešel jsem na drama, šel jsem se bavit a dostal jsem co jsem chtěl...

Matt Damon a jeho Tom mě vážně děsil. V podstatě jsem se celý film nemohl rozhodnout jestli mu fandím, nebo si už přeji ať na něj proboha přijdou... Ke konci jsem čekal v každé scéně, že někoho zabije, Marge, detektiva, Meredith....

Hmm.... takhle nějak si představuji tu zrádnou, neovladatelnou bezmocnost nad tím když po někom toužím a zároveň se toho pocitu děsím a hlavně nejsem schopen jednat podle toho co mi říká ten poslední zbytek rozumu, ta posedlost při které se vznáším a jsem drcen dopadem současně. Láska, ta proradná lichvářka s úrokem tak vysokým, že od začátku je jasné, že mě zruinuje, ale já si stejně půjčím, bez soudnosti se upíšu a pak v slzách, po každé s bolestnou vzpomínkou, zpětně splácím a když je dluh srovnán, začnu se ohlížet po jiné zničující investici. Ne, nevěřím v návratnost, nevěřím v trvalý zisk a doufám, že přestanu i prahnout po té chvilkové užitkovosti....

Toto v podstatě komorní drama na mě opravdu zapůsobilo, ten zcela věrohodný způsob tichého, ale o to naléhavějšího protestu, který mě držel jakoby v křeči a nutil mě konečně vydat ten zadušený výkřik za ni. To bolestné vědomí nepochopení a odsouzení, ten distanc a marná snaha opět zapadnout, dokonce i tím nejzoufalejším způsobem a to dobrovolným odcizením se, jakožto voláním o pomoc. Nejen že takhle je podána samotná situace od níž se příběh odvíjí, ale hlavně je to patrné z každého výrazu Kristen, o to je vše opravdovější, skutečně jí věřím a křičím za ni. Víc ani není nutno dodávat, následuje převrat, který nastane po vlastním přijetí a smíření se a díky němuž přichází nová odvaha vyslovit to a udělat to tak definitivním, čímž bariéra padne a dá se začít od znova. Dávám plné hodnocení, ale nemá cenu nepřiznat, že především díky opravdu brilantní Kristen Stewart.

Unyle jsem si žil ve svém stereotypu, trápil se svými malichernými neduhy a splíny, svět mě nechápal a já v něm neměl místo…. Trochu nadsazeně, ale zhruba podobně jsem se cítil než jsem viděl Baby, ta surovost emocí a skutečné zachycení života v celé jeho bídné ubohosti a následná cesta k tomu “zvěčnit se” a naplnit tak svůj čas, byť jediným prchavým momentem a to vše za tu nejvyšší cenu, mi otevřeli oči. Tenhle film mě pěkně profackoval a přinutil podívat se na svou věčnou melancholii z jiné perspektivy a to se opravdu jen tak nějakému příběhu, který někdo vměstná do dvou hodinového leporela, nepodaří. Téměř každý film ve mně alespoň na okamžik u titulků vzbudí nějakou emoci, ale jen málokterý mě přinutí si jej připomenout i mém následném šedě všedním životě. Jednoduše řečeno, mám tento film pod kůží.

Nájemní zabijáci! Už jako malej jsem si představoval jak musí jejich život vypadat, s postupem věku jsem přemýšlel jak se asi musí cítit a jak fungovat v běžném životě, no a k tvorbě těchto představ mi sloužila pěkná sbírka filmů na tohle téma, samozřejmě s vizí bří Wachovských a jejich Assassins na prvním místě. Ale tahle vidina je rozhodně nejvtipnější a přitom až docela reálně psychicky pojatá. Absurdita, tohle slovo mi většinou mezi záchvaty smíchu kanulo na mysl, ale vůbec ne v negativním smyslu, naopak tohle mi dávalo odpověď na mou dětskou otázku a hodlám se s ní spokojit. Pobavil jsem se, zamyslel a pokochal ( Clémence Poésy ).