stub

Podle skutečné události. V roce 1958 musela japonská vědecká expedice v důsledku neúnosného počasí neočekávaně opustit antarktickou základnu a nechat zde 15 svých tažných psů. Toto je příběh jejich boje o přežití v drsných polárních podmínkách a zároveň příběh výčitek těch, kteří byli nuceni je zde zanechat - Ken Takakura jako geolog Akira Ushioda, Tsunehiko Watase jako meteorolog Kenjiro Ochi. Ti se zhruba po roce vracejí s další expedicí, aby mohli své psí partnery alespoň pochovat... Nádherná polární krajina severního Hokkaida si svou ledovou monumentálností v ničem nezadá se skutečnou a(nta)rktickou a boj opuštěných psů o přežití je impozantní a dojemný, snímek přitom diváka nijak citově nevydírá. Zatímco "psí" část příběhu je samozřejmě pokusem o rekonstrukci, ta "lidská" reflektuje skutečnost podle všeho dosti přesně a je silné si uvědomit, jak mocné pouto mezi člověkem a zvířetem může vzniknout v podmínkách, kdy se na sebe musí skutečně vzájemně spoléhat. I otrlejší povahy budou mít zřejmě chvílemi nakrajíčku, zejména milovníci psů promočí několik kapesníků. V mých očích jde po Annaudových Medvědech patrně o nejlepší snímek, kde hrají klíčovou úlohu zvířata. Z Vangelise si na zadek zrovna nesedám, ale tentokrát se trefil do černého a hudba výtečně koresponduje s atmosférou a k filmu se přesně hodí.

Teprve druhý režijní pokus Kokiho Mitaniho, do té doby převážně televizního scénáristy, dopadl nad očekávání dobře a solidní nosná témata jsou podávána velmi příjemným a stravitelným způsobem. Zdůrazňuje mosty mezi zdánlivě protichůdnými optikami a světy, přičemž jeho pojetí je tak krystalicky civilní, že by i Yoji Yamada musel jen uznale pokývat hlavou. Kritizuje s laskavou ironií, bez patentu na rozum a jakoby s vědomím vlastní nedokonalosti. Herecky naprosto dominuje ca sedmdesátiletý Kunie Tanaka (The Wolves, 3 Mad Dog Brothers, Ronin-gai atd. atd.), svou přítomností potěší i Jitsuko Yoshimura, která sice nedostane velký prostor, ale je příjemné vidět, že i v necelých šedesáti má pořád ten stejný mladistvě poťouchlý výraz jako zamlada.

Koncept je odvážný a dokonce i celkem zajímavý - klasická chambara pro "MTV-generaci". Odvážné je taky téměř výhradní používání černobílé, zvláště v kombinaci s moderní, neustále těkající, rotující, či kamsi se řítící kamerou. Natočení považuji za záslužné, neboť podobné projekty mohou oživit zájem o své genialní předchůdce, v součtu to však u mě moc nezabralo - poměrně ploché postavy, +- klišový děj a vývoj (v tomto případě člověk ani tak netouží po originalitě, zde ale téměř chybí jakékoli překvapení) a celé je to takové přizpůsobené tomu, aby člověk nemusel příliš myslet. Přese všechno mohu říci, že to celkem stojí za pokus a většina diváků bude patrně uspokojena. Ps: Tomoyasu Hotei a jeho "Save me" - to je kapitola sama pro sebe a svou bizarností může směle konkurovat písním z chambar 80. let. Pps: S Tarantinem to nemá vůbec co do činění...

Roztomilá variace na téma "prohozená těla". Nobuhiko Obayashi patří mezi ty filmaře, kteří chrlí neuvěřitelné množství nápadů - v tomto jeho invence připomíná "hyperaktivního" Seijuna Suzukiho, byť se stylově nacházejí každý úplně jinde. Na rozdíl od něj však Obayashi nemá takovou schopnost udržet snímek celistvý a nechat do sebe jednotlivé dílky hladce zapadat, což bývá logicky znát na finální časti dějové křivky. Nejlépe tak dopadají dílka svým formátem k určité rozdrobenosti předurčená (Hausu...). Toto je (v kontextu tvorby NH) spíše opakem, ale výsledek je přesto uspokojivý, snad jen konec je příliš konvenční. Toshinori Omi toho jako Kazuo moc nepředvede - jeho role je do značné míry omezena na dívčí pofňukávání, naopak Satomi Kobayashi jako Kazumi doslova září; zmínit musím i další zajímavé herce, jako jsou Makoto Sato, Jo Shishido, Irie Wakaba a v neposlední řadě také Etsuko Shihomi v roli učitelky (vzhledem k množství jejích akčních rolí je úsměvný především moment, kdy od Kazumi - tedy vlastně Kazua - "jednu koupí").

Tenma (Kentaro Shimizu) je mladý talentovaný boxer, který chce překročit svůj stín a po prohraném mači vyhledá bývalého boxera Hayata (excelující Bunta Sugawara), aby jej trénoval - je v tom však háček, poněvadž mu při zápase nešťastnou shodou okolností zabil bratra. Bojová umění mě baví, ale box mezi má oblíbená rozhodně nepatří. Snímek je však spíše o jeho odvrácené straně a především o vůli člověka při cestě za vytýčeným cílem. Dokonale syrová atmosféra je vytvářena odříznutostí a určitou osamělostí hlavních postav a dále umocňována zručnou kamerou, která i mimořádně šeredné scenérie snímá tak, že jsou vizuálně atraktivní. Dokumentární záběry zase zručně a chytře zasazují motivy příběhu do reality. Film není Terayamovým tvůrčím vrcholem, ale nezklamal mě a rozhodně stojí za pozornost (už jen proto, že v japonské kinematografii je toto téma poměrně vzácné).

"Zvířecí filmy" mě, až na určité výjimky (Annaudovi vynikající Medvědi), nikdy moc nebavily. Kdybych měl hodnotit snímek jako takový, mezi jednu z oněch čestných výjimek by jistě patřil - o nudě nemůže být řeč a až na pár krátkých vypravěčských pasáží je plný akčních scén. A v tom je právě kámen úrazu: "kaskadérství" zvířat zkrátka je, aniž bych chtěl jakkoli podléhat laciné hysterii, určitý morální problém, především vzhledem ke kvantitě zde obsažené. Zejména ústřední dvojice je nepřetržitě vystavována náročným a často nebezpečným situacím, jako jsou pády do vody, plavba v bedně po divoké řece, tahanice s medvědem ap. Elaborát o týrání zvířat však chrlit nehodlám (toto téma mne zajímalo především dříve, nyní je již dostatečně trendové na to, abych mudrování o něm rád přenechal mnoha jiným). Koloběh života je nicméně vyobrazen poutavě a autenticita vypjatých scén výsledný dojem, bohužel paradoxně, ještě umocňuje. Asi takhle: pro toho, komu je tušené pozadí natáčení lhostejné (nebo to nemíní zahrnovat do hodnocení), má film našlápnuto na *****, pro ostatní spíše na odpad. Já osobně si dovolím, snad vůbec poprvé, ponechat komentář (alespoň zatím) bez hodnocení.

Předělávka uznávaného anime, se kterým jsem však osobně neměl tu čest, srovnávat tedy nebudu. Pro mě osobně šlo o neskutečně příjemné překvapení - čekal jsem málo, dostal jsem poměrně dost. První část je skvělá alegorie na celé to pyramidové hemžení, ve kterém žijeme a má našlápnuto na suverénních *****. Druhá však poněkud ochabne a finální vyústění je sice zábavné a poměrně elegantní, ale postrádá syrovost a sílu začátku. Podobné téma bylo zpracováno opakovaně, zde se jej však kupodivu podařilo značně aktualizovat a jindy opomíjené motivy vysunout do popředí. Shit: ten název je samozřejmě metaforický;)

Boží prostoto, to je zas přemoudřelých keců... Pár zcela nechápavých (jistě, tohle je čistokrevná japonská válečná propaganda z r. 2007 - to už není snad ani k smíchu) místních individuí bych docela rád viděl donucených (či v nedospělém věku zmanipulovaných) k podobnému sebevražednému útoku, abych o nich poté s bandou dalších mudrlantů mohl vést takové kecy, jaké se vyskytují zde. Pokud jde o film jako takový, má skutečně své mouchy (trochu plošší postavy, místy přílišná doslovnost..), ale jako celek funguje a má svou sílu; Torihama Tome musela být fascinující žena. Ps: Řitníci se pochlapili - překlad je od Martina Tiraly.

Artran to shrnul pěkně a mně nezbývá než souhlasit. Zajímavá je rozdílná optika, kterou sérii vnímají muži a ženy: u mužského diváka má sklony více dominovat humorná rovina, u žen převažuje dramatický prvek - obojí však vychází z nulové sociální inteligence hlavního hrdiny (ať nežeru - v určitých dílčích jednotlivostech jakousi projevuje). Tora-san je jako dítě - narozdíl od mnoha jiných filmových a literárních postav však nejen v tom dobrém, z čehož pramení patrně hlavní obsahová síla. Filmy o Torajirovi jsou spíše "čtyřhvězdové", u tohoto však nemohu jinak - jednak pro jeho prvenství, druhak pro zmíněné klasiky japonského filmového herectví (Chishu Ryu se svým "..batá.." je absolutně dokonalý;). Pravděpodobně jde o nejdelší filmovou sérii v historii.

Zajímavý mix krimi a psychodramatu, ozvláštňěn noirovými či exploatačními prvky. V hlavní roli se představí přesvědčivý Makoto Sato jako vrah dívek, jež pojí společná minulá událost (SPOILER: znásilnění naruby, které filmu ve finále přidává další rovinu). Tai Kato je dobrý režisér, který má na kontě množství zajímavé tvorby, na tomto žánrovém poli však jako by zlehka tápal - nakonec je však jeho "boj" s filmem úspěšný a posledních pár desítek minut zajistilo čtvrtou hvězdu. Stylová kamera, výrazně funkční "černá" atmosféra a zvláštní puristická (nikoli puritánská) pointa tvoří pevné pilíře tohoto dílka, dekorovaného neodolatelnou Chieko Baisho (u nás známou především z mnoha děl Yojiho Yamady).