Pora

Podle mě pořád obstojné válečné drama - řekl bych, pokud bych uvážil, že se jedná o produkci Netlfixu, jejíž kvality bývají poněkud různorodé, a nevzpomínal na knižní předlohu, jíž jsem měl to (ne)štěstí číst. Bohužel film se v některých věcech od předlohy odchyluje a hlavně, na to jakou mohutnou stopáž má, je vlastně poměrně uspěchaný a uskákaný, což člověku nedá bohužel moc prostoru na to se s postavou Paula (natož pak ostatních členů party) sžít, a proto byť pozoruje do té doby nejhorší jatka v dějinách, nechává ho řetězec úmrtí hlavních postav chladným. K pláči mi (z filmového a bohužel ani emočního hlediska) přímo nebylo, ale čekal jsem tedy víc. Škoda. Kdybych se chtěl k příběhu vrátit, asi bych raději sáhl po adaptaci z roku 1979, nebo přímo po knize. Což je vlastně vizitka sama o sobě.

Mezi zbylou většinou českých filmů, které bombardují kina jako na běžicím páse a zasahují masové publikum, je tohle zase jednou snímek, který si jde svou cestou. Ano, patrně není pro každého; ano, je komornější a temnější. Ale narozdíl od zbytku současné české kinematografie je přes svou mininalističnost zapamatovatelný a člověka nutí se trochu zamyslet, zejména věnuje-li se sám sportu. Konečně se dostáváme do zásadnějších a zajímavějších témat, než jen přitroublé pokusy o vtipy stavěné na stereotypizaci opačných pohlaví a jak by řekl Jirka Langmajer "poprcávání" před kamerou. I když ani o to prcání tady není úplně nouze. Nehraje ale roli záminky pro stokrát omletý děj, nýbrž je ve scénáři záměrně a vhodně využit pro ilustraci stavu a vztahu obou partnerů. Domestika táhnou pouze 2 herci, občas doplnění o Miroslava Hanuše, a naprosto to stačí. Co však nestačí, je počet pokusů o podobné snímky, kterých vídám v kinech trestuhodně málo.

Bál jsem se, že když můj vztah k LoL skončil na bodu mrazu asi po pěti odehraných "utkáních", nechá mě chladným i tenhle seriál a tak jsa si vědom jeho existence už chvíli, úspěšně jsem se mu vyhýbal. Dělal jsem ale chybu a opak je pravdou. Ačkoliv postavy a lore světa League of Legends neznám, tak jsem si tuhle devíti epizodní jednohubku (stopáž epizod se pohybuje někde okolo 3/4 hodiny) náramně užil. Hudební podkres je bomba, vizuální styl mně osobně dost sedí a steampunkovo-fantasy kulisy jsou super. Protože moje znalost hry a světa okolo ní končí asi u "vím že existuje, zkusil jsem, nepotřebuji více," skočil jsem do sledování bez větších očekávání a s čistou hlavou. Prostě jsem to bral jako další fantasy. A absolutně to nebyl problém. Postavy jsem si oblíbil, příběh mne chytl a nepustil. Ideální poměr kecání a akce, která mimochodem vypadá dost fajn. Pokud jde o dávku násilí při akci, nevzpomínám si sice na žádná brutální explicitní jatka, ale za to si vzpomínám, že mi to vlastně vůbec nevadilo. Dejte mi druhou sérii, a ať je minimálně stejně tak na úrovni jako ta první. 5* Po té hořké pachuti, co mi v ústech zůstala po zhlédnutí druhé série Zaklínače, byla tohle ideální záležitost na spravení chuti. Kokino pro útěchu.

Jestli potřebujete (a vy potřebujete!) v současné době vidět jeden jediný film, potažmo dokument, pak je to tahle "poslední vůle" a odkaz snad nejznámějšího a nejoblíbenějšího popularizátora přírody a vědy obecně. David Attenborough se opět a zase staví do role průvodce; tentokrát ne však jen přírodovědce komentátora nýbrž i starého muže apelujícího na diváky (a možná "výš", protože důkladné třídění do barevných popelnic není všespásné a potřebná je řekněme systémová změna), aby nebyli k přírodě nevšímaví a pokusili se udělat vše pro její záchranu. Dříve než bude pozdě. David vzpomíná a chronologicky nás provází svým životem přírodovědce a moderátora, přičemž komentuje jaký (respektive jak dobrý, či spíše už špatný) byl stav přírody v té které době a jaký dopad na ni má lidská produkce a průmysl. Vysvětluje, proč a jak k decimování divoké přírody dochází a jaký vliv to má / bude mít na lidstvo i zbytek přírody. V současnosti, kdy ekologie už snad není jen špatně vykládaný termín a sprosté slovo, snad neexistuje aktuálnější a pro diváka lépe stravitelná přehlídka těchto problémů. A to je největší devíza tohoto dokumentu. 1) David Attenborough je jako hlasatel špatných zpráv zkrátka důvěryhodný a pro svůj věk na lidi (doufám) nepůsobí jen jako další eko-blázen, který se někde přivazuje ke stromu. I zarputilým odpůrcům globální změny klimatu a ekologických problému se slova tohoto muže popírají nesnadno. 2) Film je zpracován a problematika předána tak, že danou myšlenku dokáže obstojně uchopit i člověk, který se o ekologii a přírodu běžně až tolik nezajímá. A za 3) Život na naší planetě není jen dystopickou koláží tajících ledovců. K celé problematice totiž sice přistupuje s patřičnou (lehce negativní) emocí, ale především se snaží být konstruktivní a ve svém závěru dokument navrhuje možná (více či méně složitá) řešení či někdy spíš vize pro v tomto ohledu udržitelnější a lepší budoucnost. A divák tak neodchází od obrazovky s cynickým pocitem, že už je stejně vše ztraceno a sám poctivým tříděním plastových sáčků nic neovlivní, ale odchází s (byť minimálním) pocitem naděje a myšlenkou, zda opravdu on sám nemůže něco dělat lépe. A to jsou důvody, proč si tenhle dokument nezaslouží méně než 5 hvězd. Že je celý film kompilací naprosto dechberoucích záběrů přírody, to nepovažuji snad ani za potřebné zmiňovat. I kdybyste se měli podívat jen kvůli hezké "kameře", má to smysl. Snad jedinou negativní věcí, kterou lze s dokumentem spojit, je, že ti kteří by to potřebovali nejvíce, se na něj asi taky nejspíše nepodívají. S tím však film samotný z logiky věci mnoho nesvede. A úplným závěrem pro ty, o kterých jsem právě psal: Ano, příroda si jistě nějak poradí sama. A to je právě ono. Nejde totiž nutně jen o to, zachránit přírodu. Jde taky o potřebu udělat co nejvíce pro to, abychom udrželi krajinu alespoň v takovém stavu, abychom v ní mohli spokojeně nadále fungovat my, coby živočišný druh, a aby kvůli nám zbytečně nemizely druhy jiné.

Santa Mozzarella! Možná jsem ve svých 24 letech pořád ještě děcko, možná jsem mladík s duší starce, který vzpomíná, jaké to bylo být mladý a veselý. Ať je to tak nebo onak, Lucu jsem si užil. Možná právě pro tu lehce nostalgickou vlnku i trochu víc než některé děti v sále, pro které to byl jen další animák s příšerkami. A nechápejte mne špatně, on to takový film vlastně byl. Ale emoce které Luca předává a háv v jakém je oděný, je zkrátka parádní. Jak příběh, tak způsob animace vlastně působí docela dětsky a naivně, ale to je právě ta nejsilnější stránka tohohle filmu. Luca nedosahuje (a ani se o to nesnaží) řekněme dramatických složitostí a kvalit (třeba i grafických) Duše nebo V hlavě, které jsou (až na to, že jsou animované či zasazené ve sci-fi/fantaskním prostředí) vlastně spíš dospělé filmy. Tohle je zkrátka letní, sluncem prozářené (klučičí) dobrodružství a jako takové funguje. A když na to přistoupíte, pak může být Luca krásný příběh o (novém) kamarádství, touze po poznání sebe samého, týmové práci a soudržnosti a zejména o užívání si života. Být o polovinu mladší, měl bych tenhle film v poličce spolu s Pány kluky, Cestou do pravěku, Bylo nás pět, Knoflíkovou válkou a jinými (třeba taky animovanými) snímky. 4*

Třebaže vyhrál Oscara, na tenhle v mých očích ztracený skvost jsem narazil vlastně náhodou, když jsem se z rozmaru rozhodl jít z kraje léta 2021 do kina a hledal v programu co nejlepší možnost se zabavit (volba padla na dánský Chlast nebo pixarovskou Duši; nakonec jsem zvládl obojí, ale o animáku se teď nebavíme). No a nemohl jsem být překvapen příjemněji. Film začíná vlastně docela "akční" scénou, kterou upoutá vaši pozornost, aby vzápětí zpomalil a vysvětlil Vám, co se tady vlastně děje. Že žáci (až na výjimky) chlastají víc, než by měli a čtveřice hlavních protagonistů naopak méně, než by potřebovala, aby se vymanila ze stereotypu všedního dne a přicházející (či spíše už naplno udeřivší) krize středního věku a syndromu vyhoření. Když však seznají, že takto už nelze pokračovat dál, postaví se problému na odpor tak, že se rozhodnou na vlastní kůži otestovat vědeckou hypotézu o tom, že člověk se rodí s deficitem půl promile alkoholu v krvi. A jak píše Toren – Chlast je ve své formě vlastně přesnou analogií k... no... chlastu. Dokonce, to snad spoiler není, je snímek jednoduchými předěly rozdělen do segmentů podle aktuálního množství promile alkoholu v krvi. Začínáme příjemně, tak říkajíc frťanem na kuráž. Následuje povzbuzení "do nálady" a pocitu všemocnosti, až přichází zlomový bod, kdy alkohol začíná být pomalu více na obtíž než k užitku. Přichází tvrdá rána (i od okolí), po které s kocovinou pronesete okřídlenou větu "už nikdy nebudu pít", abyste ještě ten večer skončili znova pořádně pod obraz. A až to s vámi teprve pořádně zamete, uvědomíte si, že alkohol je sice zábava, ale v rozumné míře. A že zodpovědnost a vlastně i trochu toho stereotypu je v životě jednoduše potřeba. A v ten okamžik jste se vším (i sami se sebou) smíření a do žil se vám vlije nová naděje. O co minimalističtěji je Chlast natočen, o to větší účinek a dopad má na Vaši psychiku a emoci. Samozřejmě i Chlast má trochu "špíny za nehty" a některé scény působí maličko zvláštně (a trochu v rozporu s předchozí větou). Když třída upadne v potlesk po hodině s učitelem, který byl až doteď vnímám jako postrach, působí to poněkud nepřirozeně. Zároveň je to ale v kontextu celého filmu malá a opomenutelná chyba, na kterou záhy zapomenete. Zajímavý nápad, vynikající práce filmařů spolu s hereckými výkony (v čele s Madsem Mikkelsenem) a chytlavá ústřední píseň, která mi hrála v autě ještě celou cestu domů, kdy jsem film stále zpracovával, pro mne osobně činí z Chlastu objev roku a nemůžu hodnotit jinak než 5 hvězdami.

Kdo má rád filmy, videohry a osmdesátky (ehm, tu dekádu myslím), bude mít pomeje. Přibližně tahle slova bych použil, kdybych měl film ohodnotit jednou větou. RPO je sci-fi biják, na který jednoduše chcete jít do kina, i kdyby to bylo jen pro kvalitní obraz a zvuk. Soundtrack je totiž skvostný a virtuální realita OASIS taková, že bych si jeden haptický oblek nejraději objednal z eBaye taky. Kdo má nějaké (nejen) sci-fi nakoukáno, budou na něj vyskakovat reference na každém rohu. Děj a zápletka filmu vlastně nejsou nějak extrémně složité nebo revoluční a tíha příběhu vás do sedačky určitě nezatluče; ale co film dělá, dělá docela dobře. K postavám si lze vytvořit jistý vztah i přesto, že jsou vlastně jedno velké klišé. A to je taky asi největší nedostatek filmu. Což říkám jako někdo, kdo od filmu očekával zábavné, a ne příliš složité Science Fiction a jako někdo, kdo nečetl knihu (hodnocení mého kamaráda a čtenáře předlohy bylo, pravda, trochu přísnější). Tedy: RPO není film, který bude určovat trendy filmového průmyslu v příštích 20 letech (alespoň asi ne po dramatické stránce), a který bude podobně kultovní jako třeba Návrat do budoucnosti nebo druhý díl Terminátora. Ale pokud se vám zamlouvá představa 140 minut dlouhé jízdy, při níž s úsměvem zavzpomínáte na všechny ty super popcornovky, které znáte, za doprovodu někdy už starších (ale pořád skvělých) skladeb a v moderním a řemeslně výborně zpracovaném vizuálu, pak vás poprosím, abyste nevystrkovali ruce a nohy z vozíku, protože právě vyrážíme. 4*

Když jsem zjistil, že se Netflix chystá zadaptovat ságu o zaklínači, těšil jsem se jak malé dítě na Mikuláše, ale zároveň se začal obávat, aby místo něj nepřišel spíše čert. Byl jsem však mile překvapen. Henry Cavill odvádí v roli Geralta vcelku dobrý výkon a Joey Batey v roli barda Marigolda je roztomile vtipný i přesvědčivě vážný a když v nějaké scéně je, často ji krade pro sebe. S Yennefer jsem se chvíli sžíval, ale že by mi lezla na nervy, to říct nemůžu. Boj hned v první povídce je choreograficky skoro umělecké dílo a rozhodně není veden jen v náznacích (být explicitní se autoři nebojí, ale úplný gore to většinou zase není). Příšery taky nevypadají zle. Jednotlivé povídky jsou zpracovány zdařile, s jistými odchylkami od knih jsem počítal a že bude tu a tam některá postava (vzdor zasazení světa) tmavší pleti apod., vlastně taky není žádné překvapení. Ačkoliv jde o americkou produkci, seriál se alespoň snaží zachovat si jistý "slovanský feeling", což kvituji pozitivně. Pro někoho může být lehce matoucí, že se děj skládá ze 3 časových linek, nicméně pro trošku bystřejšího diváka (nebo pro čtenáře původního díla) by neměl být problém se zorientovat. Za mne jako úvod do světa Zaklínače pro široké "netflixové" masy docela povedené. Dostal jsem příjemnou akci, odpovídající sarkasmem nabité dialogy i lehkou romanci. Ani český dabing mne při druhém sledování série nezklamal. Jsem rád, že byla zachována např. jazyková osobitost trpaslíků. První sérii proto hodnotím vstřícnými 4* a doufám v ještě vychytanější návrat a tentokrát již adaptaci románů o Geraltovi a Ciri. ... Po dvou letech a zhlédnutí druhé série se vracím ke svému komentáři, abych naprosto otočil ve svém původním nadšení a popsal své nynější zklamání. Jak nadějně pro mne seriál s 1. sérií začal, tak zoufale (prozatím) končí. Henry Cavill nadále odvádí dobrou práci v roli Geralta a Marigold má stejně dobrou energii jako dřív; scény, ve kterých se objevuje, pozvedá o úroveň výš a snaží se, seč mu síly stačí, aby seriálu pomohl. Na ztvárnění Yennefer jsem si už zvykl, ovšem Vesemir není až tak dobrý, jak jsem doufal. Podobně jako dříve Yenn mne přímo nepobuřuje, ale přijímá se mi jej mnohem hůř. Pozitivně mě překvapil Rience a jeho blíže nespecifikovanou interakci s Marigoldem hodnotím jako jeden ze světlejších momentů druhé série (dlužno dodat, že na tom má pravděpodobně opět nemalou zásluhu i zmiňovaný bard). Druhou sérii však naprosto potápí scénář. Abych parafrázoval GTA San Andreas: "All you had to do, was to follow the damn... books, Netflix." Přesně tak se nyní cítím. V momentech kdy je druhá série věrná knižní předloze, vše funguje vlastně docela obstojně. Alespoň na dobré 3* určitě. Problém je ovšem v tom, že takových momentů je v tomto pokračování asi jako šafránu. Většinu času se tvůrci od knih více či méně odklánějí, či příběh prazvláštně upravují do bohužel ne příliš fungující podoby. Jistou zkratkovitost a scénáristické kličky bych chápal a respektoval, jenomže Yennefer dostává oproti knize děj zcela odlišný a pokud jde o Geralta a Ciri, tak je příběh nejenom zvláštně zkrácený ale i překroucený. O tom jak odlišné od předlohy jsou charaktery některých postav a že jedno z velkých tajemství série je tady propáleno, jako by se nechumelilo, se raději více zmiňovat nebudu. Spíše než kdy jindy platí, že méně někdy znamená více. A čím více se tvůrci snažili předlohu doplnit či snad vylepšit, tím horší je výsledek. Vizuál (příšery, koukatelnější nilfgaardská zbroj, magie, choreografie soubojů, ...) je sice hezký, ale to bohužel nestačí. Někomu, kdo si není vědom existence Andrzeje Sapkowskeho, popř. herního zaklínače a nebo je prostě jen velmi tolerantní, se však seriál (potažmo druhá série) patrně líbit bude. Z motivačních 4 hvězdiček, které jsem dal první sérii, ale nyní padá mé hodnocení na zklamané 2*. Když odhlédnu od předlohy, pak bych povýšil na 3*; v porovnání s některými jinými (původními) fantasy sériemi od Netflixu i na 3,5–4*. Na závěr si dovolím lehce reagovat na ty, kterým se série líbí a říkají, že není možné ji porovnávat 1:1 s knihami – on vlastně není zásadní problém v tom, že se tvůrci rozhodli od knih odklonit (ač bych jako čtenář Zaklínače rád viděl zpracovaný původní děj), ale že to často nedělají úplně dobře. Pro seriál jako celek zatím řekněme mezi třemi a třemi a půl hvězdami. Doufal bych, že třetí série dopadne v tomto ohledu lépe, ale vlastně se obávám, že se bude pokračovat v nyní položených kolejích. No, uvidíme.