katchi

Však to znáte... K Vánocům dostanete plyšového medvěda, který umí čistě nááááhodou mluvit a po několikaletém soužití se společně naučíte hulit, chlastat a balit ženské. To se ale nelíbí vaší girlfriendce, poněvadž cítí, jak vás medvěd kazí, a tak vám dá jasně na výběr. ....Buď plyšák NEBO ona??? Nepopírám, že myšlenka "uchylácké" hračky pro děti je poněkud netypická, nicméně absolutně neoriginální zápletka (okořeněna tak maximálně svaly Marka Wahlberga či obrovskými kukadly Mily Kunis) jakoukoliv originalitu pohřbila a zakopala hluboko do země..tam, kde leží všichni feťáci světa, kteří stejně jako Ted vyznávali poněkud volnomyšlenkářský styl života. Co mě zaráží, je vysoké hodnocení této rádoby komedie...asi jsem zkrátka jediná, která se nějak nedokáže sžít se světem mluvících medvědů s jointíkem v ruce :(

Záhada Blair Witch je pojem. Horor, kterým nás děsili už v dobách mého dětství na stezkách odvahy na táborech. Horor, který má v člověku vyvolat neskutečný strach, hrůzu, nepříjemné pocity či beznaděj. Slyšela jsem o něm mnoho, proto jsem dost dlouho sbírala odvahu se na něj vůbec podívat. Finální pocit? Obrovské zklamání. Ještě nikdy mě žádný horor tolik nezklamal a nenechal naprosto lhostejnou k nějakým pocitům strachu. Necítila jsem nic. Jediný nepříjemný záchvěv se u mě objevil až při poslední scéně v domě, což je pro mě dost málo. Zbytek Záhady jsem jen zírala do monitoru a skřípala zuby nad "demencí" hlavní hrdinky, takže když už bylo konečně po ní, hlavou mi akorát probleskla myšlenka "a je klid". Nevím, jestli to je tím, že nedokážu nízkorozpočtové filmy ocenit nebo tím, že to bylo opravdu slabé, nicméně víc jak 1 hvězdičku tomuto rádoby hororovému počinu dát nemůže. Spíš než jako horor to na mě působilo jako nepovedená komedie.

Když skandalistka hraje skandalistku, tak se tak trochu předpokládá, že to buď bude skandál nebo ztvárnění hodno Oskara! V tomto případě to (bohužel) nebylo ani jedno. Abych byla upřímná, pamatuju si na své pubertální období, kdy jsem Lindsay Lohan naprosto zbožňovala. Byla mým vzorem. Proto jsem dost těžce nesla její proměnu v královnu feťáků a neustále jsem měla tendence ji dávat nové a nové šance. Na film Liz & Dick jsem se opět koukla hlavně kvůli ní. Podvědomě jsem totiž doufala, že konečně divákům vytře zrak a dokáže, že hrát opravdu umí. To se ji však tak úplně nepovedlo. V tomto případě ale na vině nebyla ani tak Lindsay, jako spíš tvůrci, kteří se snažili film pojmout poněkud netradičně, a proto do filmu zakomponovali prvky dokumentu, což v tomto případě nebylo příliš šťastné řešení, jelikož ve finále snímek působí poněkud roztříštěně a jako celek nefungoval. Navíc obsahoval tolik nepochopitelných scén, že mi kolikrát zůstával až rozum stát (viz. scéna "Nemůžeme být spolu" "fajn"..řekla Lindsay a šla se otrávit). Osobně si myslím, že život Elizabeth Taylor si zaslouží daleko lepší zpracování, jelikož tato verze, ve které hlavní hrdinové akorát chlastali, večírkovali a sexovali, působila dost povrchně a nenechala na povrch vyjít skutečné city, emoce a problémy, kterých určitě nebylo málo. Za rozpracování by určitě stála linie "Richard a jeho bratr", "Richardova smrt" či "Elizabethina filmová kariéra"

Film bez závěrečného (happy) endu, který vás nutí bloudit mezi skutečností a fikcí. Rory (Bradley Cooper) je obyčejný cílevědomý spisovatel, který se marně snaží světu ukázat krásu slov psaných na papír, takže když se mu naskytne jedinečná možnost něčeho dosáhnout, uchopí ji za pačesy. To ovšem netuší, že tato příležitost mu sice zajistí slávu, jméno a peníze, ale jeho vnitřní já se zaprodá výčitkám a nesnesitelné bolesti. Při hodnocení „The words“ nějak nemohu nalézt ta správná slova, která by vystihla tento filmový počin. Jedno je ale jisté. Snímek si nehraje na přehnaně moralizující, či se nesnaží veškeré chyby zahladit slovy „tak já ti teda odpouštím“, ale nechává veškeré pocity a emoce na hlavních hrdinech, kterým nezbývá, než se s vlastními životními poklesky vypořádat tak, jak nejlépe zvládnou. Protože chyby dělá každý, ale přijmout je a vypořádat se s nimi, umí jen málokdo. Proto 4* za žádné přehnané moralizování, netypické propojení tří dějových linií a báječného Coopera.

Anorexie a bulimie je téma, se kterým se dá hodně dobře pracovat. Filmů zpracovávající tuto problematiku moc není, a proto jsem se „těšila“, co „nového“ přinese „Lehká jako dech“. Ale abych byla upřímná, jsem neskutečně zklamaná. Člověk, který o těchto nemocech žádné přílišné informace nemá, si po zhlédnutí tak maximálně řekne něco o znuděných slepicích, co už roupama neví coby, a tak hladoví. To, co dívky skutečně cítily, ve filmu pořádně popsáno není. Tvůrci nám sice umožnili nahlédnout do dvou odlišných rodin, kde jedna klade na své dítě přehnané nároky, zatímco ta druhá je lehce uhádaná, ale život ani v jedné z těchto rodin nebyl natolik extrémní, že by mladé dívky vyburcoval k těmto sebevražedným sklonům, takže deprese musely byt „doladěny“ nešťastnými láskami a dalšími vlivy, s tím, že všechny tyto spouštěče přejídání/nejedení byly naťuknutyjen velice povrchově, takže málokterý divák hlavní hrdinky dokázal pochopit. To, co celý film fungovalo lehce podprůměrně, bylo v posledních minutách smeteno ze stolu naprosto katastrofálním závěrem, který snad ani pochopit nejde. Jedna slečna umře, druhá se zfetuje a posléze spokojeně zamává svému tatínkovi vylézajícímu z popelářského vozu. Opravdu to dávalo smysl? Ani náhodou! Celkově tento počin hodnotím 1*, výš jít opravdu nemohu. Co se týče hereckých výkonů, tak jediné, co by asi trochu stálo za zmínku, bylo herecké předvádění se Marie-Luisy. Druhá hlavní hrdinka byla silně nesympatická, protivná, nelogicky jednající a neskutečně lezoucí na nervy, takže jediné štěstí, že filmová stopáž byla jen něco málo přes hodinu, jinak by zde bylo nebezpečí, že po svém monitoru něco hodím :) Film byl neskutečně pocitově plytký, neměl spád, strašáky jménem Ana a Mia (anorexie a bulimie) popsal jako nemoci znuděných mladých hus a spíš, než jako varování, působil jako návod pro mladé slečny, které už od teď ví, že polykat tampóny se vyplatí, pokud zmíráte hlady.

Dr.House patří rozhodně k těm nejlepším počinům, co nám dnešní "seriálová" doba může nabídnout. Drzého, ironického až sarkastického, protivného, náladového a občas až nesnesitelného doktora, který se s ničím příliš nes**e (pro příznivce slušné mluvy raději dodávám slovo "neštve", ač to nemá ty správné grády..) a všechno má těžce na háku, si oblíbí zkrátka každý. I když ruku na srdce..můj pud sebezáchovy mi tiše našeptává, že na operačním sále bych jej potkat nechtěla... :D

Můžete si o něm říkat co chcete, ale pro mě je Woody Allen přesně ten typ režiséra, který mi sedl jak prd*l na nočník. Jeho filmové počiny se na první pohled tváří jakožto průměrné příběhy prakticky o ničem, ale po shlédnutí a zamyšlení se, zjistíte, že je to přesně ten druh režiséra, který dává svým filmům skrytý význam. Woody vám nenaservíruje hlubší myšlenku na zlatý podnos a nenabídne vám ji "ke konzumaci", musíte si ji prostě najít sami. A tak stejně tomu bylo i u "To Rome with love", které mě chytlo svou "mazaností", hereckými výkony i kompilací 4 různých příběhů.

Zbohatlická smetánka už neví roupama coby, a tak si život obohacuje nutnou dávkou pěkně "vypečených" skandálů. Drogy, milostné aféry, těhotenství, monácká šlechta, potrat, nevěra, podvody..sem tam nějaká ta vražda a hlavní spojovací prvek, intriky!!! Je to snad jen další z mnoha povrchních seriálů? Možná! Nicméně málo kterému seriálu se povedlo strhnout takovou lavinu jako právě příběhu o Manhattanském "Big brotherovi". Nebo mi snad chcete tvrdit, že se mezi mladou generací vyskytuje někdo,kdo by nikdy v životě neslyšel jméno "Chuck Bass" nebo by neznal slavnou větu "xoxo Gossip girl"? Dávám plný počet hvězd, protože každou ženskou občas baví koukat na hromady luxusního oblečení zabaleného do "tašky z intrik".

Moje novodobá zamilovanost do filmů a seriálů z právnického prostředí má konečně na čem stavět! Takže když jsem narazila na "Suits nebo-li kravaťáky", mé já tiše zachrochtalo blahem a začalo si spokojeně prozpěvovat. Konečně jsem totiž objevila seriál, který mě baví nejenom proto, že je dobře natočený, vtipný, poutavě zpracovaný, ale také proto, že má nějakou tu hlubší myšlenku. Navíc jako bonus nám američtí tvůrci nabízejí dva hlavní hrdiny, u kterých se stále nedokážu rozhodnout, který z nich je větší štramák. Takže pěti hvězdičková spokojenost..a jdu pokračovat ve spokojeném "chrochtání" ..:D

„Not have to look at me like that. I'm just dying, not contagious.“ Příběh sedmnáctileté Tess, která má jenom pár měsíců na to, aby prožila všechno to, na co mají ostatní lidé celý život, mě dostal doslova do kolen. Ten pocit, když víte, jak to skončí, ale celou dobu úpěnlivě doufáte v happy end je neskutečně vtíravý a zbavit se jej zkrátka nelze. Snímků na podobné téma jsem už viděla nespočet, ať už je řeč třeba o "Je to i můj život" či "Než si pro nás přijde". Jenže "Now is good" je něčím jiný. Speciální. Jedinečný. A já se marně snažím přijít na to, čím mě tolik okouzlil. Možná mě zaujala hlavní hrdinka, drzá, jízlivá a rázná sedmnáctka, která si plně uvědomuje, že umírá, ale "nedělá z toho žádnou vědu" a svůj úděl jako kdyby shrnovala slovy „každý máme něco, no. Já třeba umírám“, zatímco ostatní lidé okolo se s tímto děsivým a bolestivým faktem smířit nedokáži. Film mě zaujal svou neuvěřitelnou lehkostí a upřímností. Ačkoliv hlavním tématem je smrt, snímek si nehraje na otřepané klišé a veškeré slzy a emoce, které divák během filmu prožije, jsou přirozené, nikoliv "vynucené" jako tomu bývá u velké spousty dramat. Hodnotím 5*, jelikož Dakota Fanning si je opravdu zaslouží.