PhoenixSwan

Mé soukromé zamyšlení nad lidským životem, který vlastně nemá žádnou váhu a jen se plahočíte po silnici, která nikam nevede a okolo není nic jiného než pustina. Jen trochu odbočit a zažít krasné emoce? Nepřipadá v úvahu, vrať se zpátky do reality a pokračuj ve své vyhrazené cestě. Idaho má svojí duši a bohužel (nebo snad bohu dík?) patří k filmům, který si na první pohled zamilujete a nebo ho odsoudíte. Právě ona duše jej dělá neobyčejným a je třeba mít oči i srdce otevřené dokořán. Tenká hranice mezi láskou a přátelstvím a neotřelost z něj dělá můj nejoblíbenější film. "Well, I don't know. I mean. I mean, for me, I could love someone even if I, you know, wasn't paid for it. I love you, and... you don't pay me."

"Love... shall we deny it when it visits us... shall we not take what we are given." - Díváš se na mě a já nemůžu uvěřit, že jsi tu semnou. Šeptáš mi do ucha ta nádherná slova a přitom si užíváme jeden druhého. Kam se to všechno podělo, když si odešel pryč?- Melancholie a poetika převedená na filmové plátno. Pro empatika a přecitlivělého cíťu je The New World epos, který těžce lze překonat. Emoce, které Terrence Malick skryl do každého záběru jsou nepopsatelné a ráda se ke snímku stále vracím, abych dané emoce mohla prožívat společně s hlavními hrdiny. "You flow through me, like a river." Když Vás film pohltí, za chvíli se přistihnete, že obraz sledujete jen po očku, ale hlavní jsou emoce, které ve Vás vyvolá.

"Ty chvíle, které jsme spolu strávili, mě naplnili pocitem, že jsem nebyl na světě zbytečně. Má prázdná duše a srdce po tobě touží. Stačilo pár chvil a byl jsem v tom až po uši. Čím víc se víkend blížil ke konci chtěl jsem umět zastavit čas, aby tento víkend trval věčně. Koukal jsem pokaždé jak odcházíš a zdálo se to být to nejtěžší v životě, dokud jsem tě neviděl odjíždět. Měl jsem říct "Zůstaň a buď se mnou, nemůžu bez tebe žít." Celou dobu jsem přemýšlela, jak by asi vypadal dopis Russella pro Glena, až jsem přišla k závěru, že by žádná slova nebyla dostačující. Ani ve filmu nebylo třeba zbytečných slov, stačil pohled a bylo jasné, že nejdůležitější jsou emoce. Důležité jako nezbytná chemie mezi hlavními představiteli.

"Listen. Can you hear it? The music. I can hear it everywhere. In the wind... in the air... in the light. It's all around us. All you have to do is open yourself up. All you have to do... is listen." Dokáže vždy srdce radit správně? Je dobré jej poslouchat a řídit se ním, i když se rve s rozumem do krve? Dokáže hudba přitáhnout duše zpátky k sobě? Jsem věčný snílek, který věří že ano. Může to být dětinské a nebo chcete-li, směšné, ale já věřím. Co je svět bez muziky a co lidé bez srdce? Kirsten Sheridan dokázala natočit neuvěřitelně citlivý film u kterého se bojíte, že kdyby jste měli možnost jej chytit do rukou, rozpadne se na prach. Stejně tak jako všechny city, které se na Vás linou z obrazovky. Augusta Rusha je třeba sledovat srdcem a ušima, nic ostatní by nebylo ani třeba. "Someday, someday. We'll be together. I heard someday might be today. Mysteries of destinies. They are somehow and are someway. For all we know they come tomorrow. For today my eyes are open. My arms are raised for your embrace. My hands are here to mend what is broken."

Bohémský život, láska a hudba. Tohle všechno je ve snímku plné barev, Paříže a skvělých hereckých koncertů. Filmem vládnou předělávky a kombinace známých písniček, takže si můžete i s postavami zazpívat. Lehký humor střídá srdcervoucí dialogy a následují dech beroucí míhající se barvy tanečnic a tanečníků. V tom všem vzniká láska dvou lidí. Krásné modrooké kurtizány po které každý touží a sympatického spisovatele, který se usměje a všechny holky roztají. Po chvíli jsem přestala vnímat svět kolem sebe a byla jsem v Paříži a sledovala dechberoucí příběh, tanec plný vášně a šílenství. Při sledování zapomenete na nějaký trapný šedý reálný svět a kocháte se krásným barevným světem. Člověk není kompletní dokud nepozná lásku, a i když ji pozná, neexistuje žádná záruka, že jí bude mít celý život a ani nikdo nezaručí, že budeme s člověkem kterého milujeme. V tom případě je láska kruté a těžké břemeno, co si poneseme v sobě až do našeho soudného dne. Stačí sledovat nebe, když pláče a v srdci plném žalu plakat s ním.

Sedím v kině se smutkem v duši, kdy stále vstřebávám ztrátu Heatha Ledgera, mého nejoblíbenějšího herce a věřte, že to nebylo nic lehkého pro emocionální děcko, kterým jsem byla a stále v hloubi duše jsem. Dvě hodiny a půl utečou jako nic a v kině je stále hrobové ticho. Všichni čekají na konec závěrečných titulků a snaží se vstřebat právě prožitý zážitek. Teprve teď se zvedají a začne se rozléhat kinosálem šepot. "Výborně Heathe!" - zní mi v hlavě a zvedám se také. Nemohu uvěřit, že je to již skoro 12 let, kdy jsem v kinosále seděla se svojí kamarádkou. Přijde mi to jako včera, ale opak je pravdou. Čas neprosně letí, ale Christopher Nolan natočil nadčasový snímek, ze kterého Vám v hlavě nepřestane znít hudba Hanse Zimmera a Jamese Newtona Howarda a někde v hlavě již známé "Why so serious?"... Nechte se pohltit šílenstvím. "How about a magic trick?"

"Mě se to stát nemůže!" říkáte si hned při vchodu do kinosálu, když táhnete ten největší kýbl Coca Coly a popcornu. Já si naopak potichu sedám a tiše sleduji šepot kolem sebe. Říkám si, že opak je pravdou, každý balancujeme nad propastí, od které nás odděluje jen tenká hranice. Hranice mezi duševní chorobou a přežíváním. Doslovná šílenost, přehlcenost a uspěchanost dnešní doby napomáhá hranici jen ztenčovat. Joker láká na podívanou mezi realitou a šílenstvím, ale spíše je to trýznivé mačkání všech orgánů v těle, kdy poté mlčky odcházíte z kina s nedojedeným občerstvením, protože Vás na to přejde chuť. Joaquin Phoenix zraje herecky jako víno a dokázala bych i říci, že díky němu je film takový jaký je. Nelehký úkol zhostit se postavy, která není ve filmovém světě žádnou novinkou, není zrovna jednoduché. Ale každá je zahraná jedinečně a velice osobitě. V tomhle případě jde o precizní vdechnutí života šílenosti, jako takové. Joker mě dokázal vtáhnout do děje a přemýšlet nad ním několik dní. Teprve po závěrečných titulcích je na místě si položit otázku "Opravdu se mi to stát nemůže?"

"Příliš velká cena za společné štěstí." Krvavá válka mezi rozumem a srdcem. Je těžké říci kdo z nich je vítězem. Zdá se, že vítězí rozum a srdce dostane nemilosrdnou ránu neslučitelnou se životem. Zbývají už jen věty všechny začínající na "Kdyby" a končící povzdechnutím "Kéž by". Potkat se tak v jiném životě, kde bychom spolu mohli být šťastní. Kdyby, kdyby, kéž by. Srdce běduje a naříká, až se nakonec vzdá své funkce. Rezignuje a už necítí pro jistotu nic. Brief Encounter je jeden z nejlepší romantických snímků, které jsem viděla. Prostý, milý, nevinný, naprosto k zulíbání. Nevinný, ale přitom tak neskutečně hluboký, procítěný a dokonalý, že nad tím srdce romantika poskočí a oči se rozpláčou. Pomalé a přitom rychlé seznamování Laury a Aleca. Začínající i končící na nádraží je jeden z nejemotivnější filmových zážitku, které mi byly dopřány. "Na nic jsem nemyslela, jen jsem toužila už nikdy nic necítit, už nikdy nebýt nešťastná."