Amputace

Na svoji dobu zajisté nepochybně velmi experimentální počin, na němž však dnešní divák ocení spíš, než Hitchcockovu snahu o natočení filmu na jeden záběr, úžasnou propracovanost postav a povedený scénář. Bezpochyby jeden z nejlepších Hitchcockových filmů předcházejících Psychu, na němž mi vadil pouze jeho silně alibisticky humanistický (a nesprávně vyargumentovaný) závěr.

Muhammad Ali je bezesporu výjimečný člověk, což se daří Mannově filmu vštípit také divákovi. Jeho jediným, avšak pro funkčnost životopisné roviny vyprávění životopisného filmu neakceptovatelným neduhem, je rozkolísanost. Michael Mann přibližně prvních třicet, až čtyřicet minut vůbec neví, co chce vyprávět. Zda je jeho cílem ozřejmění Aliho politických postojů (v jeho mládí úzce spjatých s osobností Malcolma X), osobní výpověď nebo sportovní "dokument". Film můžeme v důsledku toho snadno rozdělit na tři části a každé z nich následně přidělit právě jednu ze zmiňovaných forem: první třetina filmu je bezesporu politická, v té druhé se více řeší Aliho osobní a rodinné peripetie, aby nakonec vše v poslední půl hodině vygradovalo nadlidským sportovním výkonem. Je pravda, že právě poslední půlhodina vůbec nejlépe kombinuje všechny tři Aliho tváře: představuje nám Aliho jako politicky a především mediálně vlivnou osobnost (vše kolem domlouvání závěrečného boxerského střetnutí), jako sociálně nezřízeného člověka (vztah k manželce - nevěra - vztah k nové ženě) a především jako jednoho z nejvýznamnějších a nejhouževnatějších sportovců, co kdy žil.___Film, co se audiovizuálního stylu týče, nepřekvapí tolik, jako jiné Mannovy filmy, z nichž bych jmenoval především Heat a Collateral. I v Alim Mann využívá hudby a vytváří filmové montáže, které nejednou diváka ohromí (už jen samotný úvod), ovšem moment, který by v něm zanechal podobně nesmazatelné pocity, jako závěrečná scéna z Collateralu či rozhovor Al Pacina a Roberta De Nira z Heatu, postrádá, což je možná současně to, co jej činí poněkud nevýrazným - ač jeho snaha skloubit komplikovanost Aliho života v příběhově srozumitelném celku je zde přece jen prvořadější.

Stylově vytříbená Coppolova studie lidské omezenosti, tuposti a pochybných zásad, které jejich nositele zbavují veškerých šancí o podnětnou sociální interakci. Film je to sám o sobě dobrý (hodnotím-li tedy prostředky čistě filmové: kamera, načasování hudby, vedení herců), nicméně postrádající kvalitnější rovinu literární či, chcete-li, příběhovou. Ne, že by Coppola neuměl vyprávět, na Kmotrech nám ostatně dokázal, že tohle rozhodně mezi jeho slabiny nepatří, zde však o rozvíjení příběhu vůbec neusiluje, koneckonců neusiluje ani o příběh. Proč? Jeho film je v první řadě o nudě a neschopnosti vymanit se z radostí a požitků (touha po boji a vzdoru, kterou hrdinové naplňují při soubojích gangů (tímto motivem je rozvinut jediný náznak děje, který se ve filmu objevuje: konfrontace nezkušeného Rusty Jamese a jeho bratra, který na rozdíl od Jamese již něco prožil, nějakou dobu pobýval v Californii a poznal "svět za zdí" a nyní se snaží svému bratrovi otevřít oči jak vyprávěním a přibližováním nového světa, který poznal, tak už svojí přítomností) a sexuální život, který je ve filmu rovněž vykreslen velmi jednostranně a ploše), které jsou však ve skutečnosti jen imitovaným stereotypem, jenž může nějakou dobu bavit, ale dříve či později se v něm člověk utopí a ztratí coby mentálně smysluplná osoba význam - a to ať už si svoji situaci uvědomuje nebo ne, jelikož snaha cokoli s ní udělat, cokoli změnit, bude takřka bezvýjimečně neúspěšná a bezzubá. Coppola dokonale nastínil podobu takového světa (vizuálně), podařilo se mu své hrdiny uvěznit do nervy drásajících kulis a černých mračen, nepodařilo se mu ovšem vytvořit pro tento svět sdostatek bezvýchodných situací a neřešitelných momentů. A zde se opět dostáváme k příběhu, který zkrátka chyběl. Cokoli ve filmu vykonaného bylo totiž poměrně donebevolající, vizuální preciznost nestačila k tomu, aby hrdinové vzbudili u diváka jakékoli emoce. Všechno bylo prázdné, zbytečné. Takříkajíc nicneříkající.

K tomuhle skvostu ani nevím co napsat. Snad mi to něčím připomělo Ki-duk Kima, snad zase o něco více přiblížilo Toma Tykwera. Ještě nikdy jsem neviděl takové propojení ústřední dvojice na filmovém plátně, ještě nikdy jsem vedle sebe neviděl tolik dechberoucích scén, ještě nikdy mě film doopravdy nepřinutil vypnout myšlenky a pouze cítit. K hercům, ani ději, potažmo emocím, které vyvolával se nemá smysl vyjadřovat; za všechno mluví poslední záběr.

Coach Carter je sportovní film, který však sportu využívá především k prezentaci morálních zásad a lidských hodnot, nemůžeme se tedy vůbec divit, že o sport se zde jedná spíš okrajově. V hlavní roli exceluje Samuel L. Jackson, kterému nelze než věřit vše, co vydává za svůj názor, ovšem také v rolích basketbalových hráčů se tu a tam mihne nadějný herecký dorost, především Rick Gonzalez byl opravdu přesvědčivý, k čemuž jistě dopomohla také jeho komplexně napsaná postava. Dějový průběh je samozřejmě očekáváný a ničím nepřekvapující, jak se dalo ostatně čekat, ovšem tato přímočarost filmu vůbec neškodí, naopak ponechává prostor k řešení morálních dilemat (především chování rodičů) a problémů činících z dospívání začarovaný kruh. Za velké klady tedy považuji především hereckou vyrovnanost všech zůčastněných a pečlivé dodržení zažitého tempa.

Hudba a Kurt Russell, to jsou jediné dva aspekty odlišující tento film od hávu televizní produkce. Po všech ostatních stránkách se jedná o ryze průměrnou záležitost bez špetky invence či sportovní objektivity. Silný patriotismus je sice vcelku logický, ale zde značně přehnaný a iritující. Samotné provedení zápasů se mi zdálo nevěrohodné a nepřehledné, což se dá s ohledem na nízký rozpočet chápat, nikoli však přehlížet. Film mě navíc v mnoha momentech (většinou v těch nehokejových) nesnesitelně nudil a s osobnostmi amerických hokejistů mě nedokázal ztotožnit už vůbec. Jak jsem tedy zmínil na začátku - Kurt Russell a Mark Isham činí z filmu alespoň v rámci možností snesitelnou podívanou.

Válečné konverzativní drama "uvězněné" do jedné místnosti, v níž se odehraje konference mající vliv na životy milionů lidí - alespoň takto nějak bych si vyložil text distributora ještě před shlédnutím snímku. Po jeho skončení jsou však má očekávání poněkud zklamána. Především proto, že jsem očekával film, ve kterém dojde k radikálnímu vyvrcholení a jakémusi ukončení (v tomto případě spíše započetí), což dle mého nedošlo. Úroveň jednotlivých dialogů, logika argumentace a zároveň protikladná prezentace omezenosti je výborná, to bezpochyby, ale na druhou stranu zde nenacházím žádný činitěl vyvolávající to nepříjemné mrazení v zádech, který by se měl po shlédnutí filmu s tak drásavou tematikou zajisté dostavit. Ne že by za to mohli herci (Branagh a především Tucci jsou naprosto dokonale démoničtí), ani chladná komorní atmosféra, která se k obsahu skvěle hodí, ale spíš jsem postrádal cosi pro nacisty typicky kategorického. Nevím, zda-li to bylo nedostatkem reálných podkladů o této historické události, nebo neschopností výjádřit šokujicí skutečnosti naprosto neskrývaně a bez okolků, ale osudy (a především jejich zpečetění) "oněch milionů lidí" jsem zkrátka nepocítil ani na jediný okamžik. Z jediné slovní konfrontace na mě nedýchla ta moc a nekontrolovaná rozhodnost nad cizím životem (snad jen když promluvil Stanley Tucci coby Adolf Eichmann o detailním provedení plynových komor jsem pocítil cosi nepříjemného, ale stále jen těžko srovnatelného s emocemi, které ve mně vyvolal například Polanskiho Pianista), skutečné utrpení, jehož pozdější teoretickou podobu všichni dobře známe a která zde teprve získávála svůj nejhrůznější obrys. Nevím zda je chyba na mém emocionálním tachometru, ale v každém případě jsem nebyl schopen soucitu, nenávisti, ani jakéhokoli jiného vnitřního projevu. Možná to z části zavinily občas přespříliš složité dialogy (například politického rázu), možná jsem jen jednoduše nepochopil, resp. si neuvědomil váhu a důležitost probíraných faktů, ale výsledek se naprosto minul s očekáváním a zanechal mě zcela chladným. Přestože nemám po filmařské stránce nic, co bych mu vytknul, nemohu jít s hodnocením výše a dávám mu tedy 70%. PS: Mám jisté podezření, možná je to jen klamná domněnka, že někteří zdejší uživatelé nehodnotí ani tak kvalitu filmu, jako závažnost tématu, což jsou pro mě v rámci jakéhokoli umění slučitelné, ale rozhodně ne samostatně fungující atributy, mám-li tedy posuzovat finální podobu.

Něco tak nechutně AMERICKÉHO se nevidí každý den, ale zdá se mi, že spolu s Michaelem Bayem máme o jednu jistotu postaráno a sice, že uvidíme film plný relativně atraktivních záběrů, plný solidních hudebních kulis a především plný recyklace všemožně provařených hrdinských výlevů, násobených do nekonečna, zde navíc podpořených jakousi slzoproudou obludností. Pearl Harbor je jen důkazem toho, že formální okázalost a nákladovost bez patřičné dějové obsáhlosti zkrátka nemůže ke kvalitnímu filmovému zážitku stačit.

Ač ze všech tří nejslabší, tak stále velice dobrý snímek. Co se akce týče, tak rozhodně převyšuje své předchůdce a nabízí jednoznačně nejnapínavější podívanou. Některé Bournovy "úniky" jsou zkrátka skvělé. Ovšem během poslední půl hodiny jako by vše opadlo a stalo se jen vlažnou zástěrkou předvídatelného závěru. Na jeho vyznění ani realizaci nevidím nic nadprůměrného a své zklamání nemohu popřít. Přesto jsem s touto sérií rád strávil čas a ačkoli akčnímu žánru příliš neholduji, cítím, že jsem měl co do činění s pamětihodnou záležitostí.

Stejně jako v případě předešlého dílu ani tento nepostrádá kvalitní rozjezd a vrhá se rovnou do víru spletitostí všeho druhu. Nadšení ze slibného úvodu ovšem rychle opadá a předurčuje další tuctový akční vývar. Režie je skvělá, ale občas nepřehledná, což však nelze přisuzovat náhodě, ale promyšlenému záměru režisérovy ruky. Matt Damon posunuje svoji postavu ještě dále a hlouběji k bezcitné rutině než minule a dává divákovi jasně najevo kým doopravdy je. Moc se mi líbil Brian Cox, kterého s plynoucími minutami stále více nenáviděl. Dějově rozhodně slabší a ne již tolik zajímavé jako jednička, ovšem technicky promyšlené a náladou neupadající.