Rejže

To už je snad dvacet let, co jsme se u toho smály i bály s kamarádkou ve družině :-D přitom tradice sahá až do roku 1929!!!

Formát typu 20% dialogů a 80% obrazu; avšak i tento styl vyprávění zafungoval! 102 minut pro válečný film byl tak jako akorát, ale překvapuje mi, že na konci jsem čekala zda nebude něco dál... to byla trošku škoda. Ale zajímavé obsazení včetně Petra Stacha tomu dalo správnou šťávu!

Helen Miren je vynikající herečka to se obecně ví. Ale do role Hitchcockovy manželky vložila úžasnou energii. Ano, film není možná pro všechny diváky. Spíš si ho užije filmař či cinefilní fanoušek filmových a filmařských postupů; pro začínající i pokročilé filmaře samouky. Film nemá nijak obří zápletku, spíš je poutí do Hitchcockovy duše a o zapeklitých a složitých procesech, které se v té duši režisérově odehrávají. Na jednu stranu působí šíleně ješitně, přičemž pod slupkou se skrývá milující muž, který tajně žárlí a snad mu to dělá i dobře, protože si za to vše může sám. Cinefil se zasměje tam kde má. Cinefil si ve filmu najde takové ty momentky ve vyvrcholení filmu, kdy Hitch šmíruje diváky Psycha za dveřmi kinosálu Theatru a vyčkává jaké reakce budou mít až zazní tóny vraždy. Bere neviditelnou taktovku do ruky a divadlo pomalu končí... Konec je trošku patosem, který ale zahřeje každou tvrdou a vytrvalou manželku na srdci.

Já věřím, že Případy 1. oddělení jsou kultem, který až se znovu objeví na televizních obrazovkách i za spoustu let, budou stále bavit diváky jako dnes. Zajímavé případy, obsahem pestré, chuti náročného diváka barvité; skvělé dialogy, u kterých se hlasitě smějete na celý barák; pěkní kluci na obrazovce, parádní lokace Prahy, když jimi procházíte, máte pocit, že jste ve filmu... Přiznávám, že při uvedení premiérové první řady jsem nestíhala všechny díly vidět poctivě celé a při zapnutí TV v několikáté minutě na mne dýchla zase ta depka tipu - zase vraždy a už jsem nevnímala ty dramatické vztahy na policejním pracovišti... Ne, to byl báječný omyl! Při boomu tlačících fanoušků na tvůrce, aby udělali další sérii, jsem si poctivě oprášila tu první. Ač jsem filmař samouk a nejsem takový ten fanoušek kritik, který se baví rozborem každého filmu do detailu, u Případů mi to chytlo a hrozně bavilo! Klidně bych Případy zařadila mezi učebnicové příklady -> takhle se to dělá. Takhle se točí. I Korejsovo "Tos posral" mi bude chybět!

Je fakt, že absurdní nadsázky ve filmu zbožňuji. Je to pro film kořením. Ale pořád tento jedinec je rozporuplné médium, proč se zastavím na čtyřce hvězdic. A možná je dobře, když se divák vybrečí dřív než dojde k tomu závěru, kde už se nebrečí, ale jen lomí rukama, proč hrdina Vigga Mortensena šel tvrdohlavě proti zdi. Tam kde hlavní hrdina prokazuje, že má všech pět pohromadě a je talentovaný učitel svých dětí ač celá rodinka žije mimo civilizaci, tam to zabíjí neuvěřitelný konec, kde se zuby nechty drží závěti své ženy. Další spoiler tu líčit nebudu. Film se mi líbil dramaturgickým dějem, filozofickými úvahami, výkony herců, ale ten ocásek na konci mi tam nesedí. Matt Ross jakoby sáhl do chtíčů z let, kdy se filmař teprve vyvíjí a všecko je děsná sranda. Asi tak.

Docela mi překvapuje, že poslední dobou trend negativních názvů a témat dokáže vytvořit docela prima filmy. Myslela jsem, že dám 5 hvězdiček, ale budu šetřit a zasloužené 4 stačí pro obhajobu žánru.

Čtyři hvězdičky za ten jinotaj milovat ač nevíte koho. Čtyři hvězdičky za to, že tento film můžu považovat za své alibi co to znamená milovat. Čtyři hvězdičky za kameru a za experminentální zvuk!!! Půl hvězdičky mínus za zbytečně rozvláčnou expozici filmu i půl hvězdičky mínus za otevřený konec. Ale a avšak a samozřejmě tvůrci se snažili zachránit od klišé s happy endem a chtěli být originální. Začátek a konec špatně, ale výplň filmu přitom dobrá jak pralinka s mandličkou uvnitř. Při každém otvírání kastrůlku jsem se pak nechala příjemně unést... a souhlasit.

Škoda, že tento dokumentární filmeček nebyl více dokumentární :) Tvůrci mohli jít o dům dál a mohli vyzpovídat dnešní digitální generaci. Je to ošklivé, já vím, netočíme na filmovou surovinu. Ale nemohu se stotižnit s názorem, že digitální technologie je drahá! A že amatérský filmař, který natáčí na digitální technologii chce víc a víc a být lepší a lepší. Ano, zpočátku ano, ale do té chvíle, dokud nezjistí, že i když má doma celkem slušnou kameru, donutí ho soutěže natočit film na mobilní telefon a i když není kvalitou obrazu uplně cajk, tak si uvědomí, že je to film, který má vlastně nejraději, protože do toho dá kus duše. A i to zaznělo. Jenže - dnešní filmař se z biologického hlediska uživí, ano, má to těžké, nemusí udat svůj scénář hned na poprvé ani na podruhé, tím pádem si najde brigádu jinde, aby mohl zaplatit složenky. Kdežto amatérský filmař už nějakou práci má a proto vkládá do filmu duši. Tak to říkají tvůrci. Já říkám, že amatérský filmař musí kalkulovat ne s penězi, ale s časem, který stráví v práci, počítat s kolizemi, které se vyskytují v rodině, počítat s katastrofou, když vám zbytek štábu háže klacky pod nohy, proč se flákáte, když to tak není. A přesto nás to baví. A máme film rádi.

Ležérní umělecky pojatý amatérský film. Každý kdo začíná s kamerou proplétá krásu krajiny a postavy v ... ní. A zkouší to dokud film nesestříhá... Přesto mám pochopení pro tu citovou záležitost. Tvořit tu krásu kolem sebe.

Pája běží o život... Na pojem "amatérský film" skvěle propracovaná kamera, střih, švih a tempo děje nás uvádí do run movie Pavla Kříže coby mladého a uhrančivě okatého chlapce, který nemá o slečny nouzi. Z amatérské tvorby tím pádem srdcovka.