AppleCore

Další velký sídlo s dalším děsivým tajemstvím. Akorát to tajemství mě přestalo bavit už během první epizody. Druhá řada neděsí, protože když už chce, sází na stejný postupy, jako řada první. Takže temný siluety pečlivě ukrytý v koutě, abych je neviděl, jenom abych se posral, když si jich všimnu, mě tady nijak nestraší. Příběh sám o sobě navíc postrádá napětí nebo cokoliv zábavnýho/zajímavýho (horor naroubovanej na tragickou love story mnoha lidí, jehož květy opadají dřív, než stihnout plně vykvést). Nemá ani žádnou nosnou myšlenku, ani adekvátní drama mezi postavami (v tom vynikala jednička). A tak sledujeme dvě otravný, divný, socipatický děti, kterak pobíhají po sídle a chovají se jako idioti (ne jako děti!). Hill House byl hlavním charakterem první řady. Jeho chodeb jsem se bál stejně, jako ti, kteří ho obývali. Bly Manor ale nemá tu atmosféru, nedějí se tam žádný větší paranormálna, než který prožívám u sebe doma. Místo rozvoje původního, rozjeli tvůrci všechno od nuly...a všechno hůř. Myšlenka první řady tak přišla vniveč a nápady do ní investovaný zůstaly nevyužity.

Antonio Campos svojí příběhovou mozaikou srazil "Ďábla" na kolena! V rámci filmový tvorby druhej nejlepší Netflix!

Originálu neznalej, nemůžu tady trousit stížnosti, jak byla nová verze okleštěná o všechno, kvůli čemu byla původní verze zábavná. Faktem ale je, že tady žádnou zábavu hledat nelze. Mulan je špatně sestříhaná a místy vyloženě mizerně nasnímaná fantasy "pohádka", která v honbě za realističností poztrácela všechno, co jí mohlo činit kouzelnou. A tak to ve výsledku působí jako historický drama podle skutečný události, která se nikdy nestala, odehrávající se ve světě, kde nefungují fyzikální zákony. Film nemá ani žádnou rovinu, přes kterou by probíhala charakterizace postav, nebo jejich vzájemná interakce, je proto nemožný si kteroukoli postavu oblíbit (ani Mulan!). Celý to pak zaobaluje soundtrack jak z céčkovýho rodinnýho filmu za pár dolarů. Příběh o vyvolených už tady byl stokrát a stokrát líp. Dejte si raději Klan létajících dýk, Hrdinu nebo klasiku žánru Tygr a Drak (filmy, který přesně ví, čím jsou)

Fenomenální výprava a vizuální stránka brutálně zadupaná do sraček šíleným zpěvem, který spíše než emoce vyvolává záchvaty smíchu, a to hlavně když začne zpívat Rusell Crowe. Muzikály berou filmům a jejich příběhům všechnu atmosféru, nehledě na to, jak dobře jsou natočený!

Nesympatičtí otravní "hrdinové", zkušení a válkou protřelí, přijeli po dekádách zpět do Vietnamu, aby se chovali jak naprostí kreténi v zemi, ve který strýček Sam zakopal a položil tisíce tun min a explozivních zařízení. A tak sledujeme, kterak se detektor kovů snaží použít na detekci zlata, ale už ne na záchranu vlastních životů. I díky tomu se v druhý polovině dostáváme z brutální nudy do brutálních jatek, ve kterých se režisér ani scénárista s ničím neserou. Ten styl prezentovaný trailerem tam ale není ani z procenta, chybí tomu klasický hudební pecky (originální soundtrack je příšernej), efektivnější charakterizace postav, svižnější režie, psychadelie Apokalypsy Now, ale i vkusnější humor. Sice se to trefilo do současnýho rasovýho dění dokonale, ale vlastně to nemá moc co říct. Těšil jsem se na to asi moc.

Nový Zéland, Onga Onga Village, prosinec 2018. Divočina, nejbližší civilizace 30 km daleko. Jsem na farmě jistého pana Davida. Není doma. Bydlím u něho s dalšími cestovateli. Beru LSD a zvědavě čekám, co nastane. Piju pivo, piju ho opravdu hodně. Asi po čtyřiceti minutách vnímám tapety stěn v obývacím pokoji. Hýbou se jak hovado. Kytky a šlahouny na ní tvoří nekonečnou změť vzorů a připomíná rozbouřený oceán rostlin. Obrazy spokojeně visí na místě. Po deseti minutách koukání do rozbouřené zdi jdu ven na cigáro. Oheň zapalovače letí k nebi, z cigára šlehají jiskry jak z prskavky. V údivu civím do keře. Z keře se stává velmi spokojený pes. Spokojený keřový pes sedí přede mnou a v pohodě s jazykem venku funí. Periferně vidím berana, je nasraný. Ohlídnu se a beran je jen kolečko plné dříví. Koukám na psa, vidím periferně berana. Koukám na berana a je tam kolečko. Do toho hrají z baráku Doors, přede mnou funí keřový pes, z cigára šlehají plameny a mě dochází pivo! Sedáme do auta a valíme třicet kilometrů do města pro pivo. Cesta se kroutí jak anakonda, jindy se táhne v nekonečno. Běháme po městě jak magoři a hledáme likérku. Tam je! Prodavačka hned při vstupu ví, že jsme v trochu jiný sféře. Je jí to fuck. Cesta domů trvá pocitově dvě minuty! Že uběhly dvě hodiny nevadí. A tehdy to skončilo. Náš matroš byl údajně slabej, přesto jsem měl dojem, že vidím fotony světla poletovat všude okolo, subatomární částice tvořit svět a RGB míchat všechny barvy spektra. Asi jediná droga, která má smysl. Přál bych si, aby si LSD šlehla celá naše republika a kolektivně došla k vyššímu uvědomění, protože jako národ stojíme za hovno.

Když si to pustíte v sobotu, kdy jste v pátek v noci vypili devět piv, pět panáků slivovice, čtyři brandy a od rána jste v pasti, protože spát se vám nechce, ale žít taky zrovna moc ne, jsou White Lines oddechovou střízlivěcí pohodou, u který si až pozdě večer uvědomíte, že to není nic víc, než dobře natočená telenovela. No a v neděli, pokud si na to vůbec vzpomenete, se sami sebe budete ptát: "Proč?"

Je to posraný jak Fonzo! Trank má sice určitou tvůrčí vizi, nemá ale jakýkoli cit pro její realizaci, stejně jako pro napsání zajímavýho scénáře. A tak sledujeme utrápenýho Capona, kterak se bezcílně potlouká po svém sídle na Palm Island a zažívá jeden haluz za druhým. Z jeho zločinecký vlády se ale člověk nic nedozví. Hardy se tam nehodí, příběh tomu chybí a na to, co všechno Capone dělal, se tam vlastně vůbec nic nestane. Atmosféra je místy ovšem správně mrazivá, i díky nevšednímu soundtracku. Raději si znova dejte The Untouchables.

Když u toho vypnete hlavu, dostane skvělej akční náhul s parádní choreografií a kamerou. Když se ale během klidných scén zaposloucháte do dialogů, zjistíte, že je to hodně pitomý. Každopádně Hemsworth v roli hrdiny, který krvácí, je asi nejlepší akční postavou od dob prvního Johna Wicka.

Miluju tvorbu, která se na základě dosavadního vědeckýho bádání dokáže inspirovat k tomu, aby se pustila do rozvoje vlastních myšlenek a teorií, který jdou daleko za hranici představivosti většiny z nás. Podle toho kam jste schopni svojí hlavu zavést, podle toho buď budete seriál milovat, nebo nenávidět. DEVS totiž nejde po proudu současný komerční tvorby, není tu akce a několikrát si s divákem pohraje tak, že to spoustu lidí nasere. Už jenom psaní tohohle komentáře bylo meta-fyzický jak svině.