Jarabara

Je to už dávno, co Michael Douglas patřil k mým hereckým idolům. Válka Roseových, Základní instinkt, Skandální odhalení a další …, prostě zlatá devadesátá ve filmu, ztělesněná tímto frajerem, který se mi líbil tak, že bych si ho musela vymyslet, kdyby nebyl … V posledních letech jsem však na něj nějak zapomněla, nevěrná jsem mu byla, tak se mu tímto omlouvám. Seriál Kominského metoda od Netflixu pro mě vrátil Michaela Douglase do hry a to tím nejlepším možným aktuálním způsobem. Seriál již dávno není podřadný žánr, spíše naopak, a tak se už nikdo, kdo je ve věci, nediví, že v něm hraje hvězda jeho velikosti. Douglas zde rozehrává příběh starého herce, který už moc nehraje, ale úspěšně vede vlastní hereckou školu. Jeho celoživotní přítel (Alan Arkin) je zároveň jeho agentem, který mu sice moc rolí nesežene, ale sám je v roli přítele dokonalý. Oba muži se škorpí, špičkují, hádají, někdy i urážejí, ale hlavně se mají nádherně chlapsky rádi, pomáhají si a nemohou bez sebe být. Zde se nabízí Kunderův citát o přátelství mezi mužem a mužem, kdy doktor Havel ve Směšných láskách praví : Tento vztah nepocákaný blbstvím erotiky, je jediná hodnota, kterou jsem poznal v životě.“ Po shlédnutí první série jsem nadšená a těším se na další příhody obou přátel, na jejich úžasný, intelektuální a často i sebeironický humor a člověčinu v tom nejlepším slova smyslu. Seriál asi neosloví velmi mladé diváky, čímž je nechci podceňovat. Rozhodně ale, pokud už máte kus života za sebou a je vám tento druh humoru blízký, neváhejte . A jen pro úplnost, milé dámy : Michael je stále frajer i ve svých letech!

Pokud nám známe klišé praví, že „ knížka je lepší než film“, tak to v tomto případě skutečně neplatí. Kniha - dílo moderní americké klasiky oceněné Pulitzerovou cenou je skvělá, ale film s Gregory Peckem v roli Attica podle mého soudu literární předlohu ještě předčil. Pro mě osobně je zajímavé, že jsem o knize ani o filmu dlouho nevěděla, možná tam něco navzdory boji proti rasismu bývalému režimu vadilo, nevím. Takže knihu jsem přečetla a film viděla až loni, na základě odkazů v současných amerických filmech a seriálech. Film vypráví příběh úžasné, ač neúplné rodiny tvořené neuvěřitelně mravným a chápavým otcem Atticem a nádherně neposednou dcerou přezdívanou Scaut a synem Jemem, kteří se octnou a čelí soukolí odporného bezpráví. Přesto je film humorný , neuvěřitelně moderní a inspirativní. Myslím, že po jeho shlédnutí chce mít každá dcera otce jako byl Atticus a každý otec dceru jako byla Scaut.

Úvodem musím předeslat, že Bídníci jsou moje srdeční záležitost. Ten krásný a silný příběh nelze nemilovat. Už jako dítě jsem prožívala krutý osud Fantiny, obdivovala silného Jeana Valjeana, dojímala se nad láskou Cosetty a Maria a nenáviděla komisaře Javerta. A protože nepatřím k divákům, kteří nedají nikdy dopustit na adaptaci literárního díla, kterou viděli poprvé, tak mě celkem uspokojilo, i když nenadchlo další zpracování Bídníků z roku 2000, ač slavný Depardieu nikdy nepatřil k mým idolům. Uvítala jsem tedy skutečnost, že se Bídníci dočkali dalšího zpracování a těšila se, jak se tvůrcům podařilo příběh uchopit, zachovat, doufejme nezkazit a snad i přidat něco nového. Samozřejmě jsem byla nejvíc zvědavá na hlavní postavu Jeana Valjeana. Zde jsem se nezklamala. Mám za to, že Dominic West se své role zhostil brilantně a za mě byl, při vší úctě k Jeanu Gabinovi, nejlepším Valjeanem. Dále mě zaujalo ztvárnění manželů Thénardierových, kteří byli tak nádherně odporní, že snad by to už ani více možné nebylo. Zejména matka v podání úžasné Olivie Colman byla jako „ pěstounka“ na zabití. Skvělá a uvěřitelná byla i Lily Collins jako představitelka Fantiny, zatímco Cosetta byla jen hezká, křehká a milá, ale tak to asi mělo být, její postava větší ambice neměla. Komisaře Javerta si nechávám s hodnocením nakonec, přestože je to de facto druhá hlavní postava – protihráč Jeana Valjeana. Slušelo by se začít tím, že představitel Javerta David Oyelowo je skvělý a charismatický herec, ale.........Já ale toto klišé odmítám. Komisaře Javerta prostě neměl hrát herec černé pleti, ať už to byl herec skvělý nebo průměrný. Natolik se přece orientujeme v historii, že nám představa černého vrchního pařížského komisaře v první třetině 19. století musí připadat absurdní. Pro ty co namítnou, že barva pleti není v tomto případě podstatná, že důležité je ztvárnění posedlosti po usvědčení a zničení toho, kdo v očích Javerta ztělesňuje zlo ohrožující společnost, nelze než kontrovat tím, že pak Fantinu i Cosettu mohly hrát ošklivky a Valjeana mrňous. To je samozřejmě přehnané, ale chci tím říct, že by se tvůrci prostě měli držet jak reálií historických, tak i literární předlohy. Oni samozřejmě mohou argumentovat uměleckou licencí, pak ale ať vědí a slyší, že v tomto případě tato „ licence“ diváka ruší a zkazí mu zážitek z jinak velmi kvalitní podívané. Mě to tedy rušilo velmi a pokud budu chtít být ironická, tak se povedlo, že to bylo ještě „ působivější“ než černá Máří Magdaléna v seriálu Bible pokračuje. A to bylo nějaké peklo! Kam až povede snaha po rasové korektnosti ?

Stejně jako každý fanda seriálu Homeland jsem i já vždy toužila vidět izraelskou předlohu. Když se mi to konečně podařilo, nebyla jsem zklamaná, moje očekávání se naplnilo vrchovatě. Příběh vězňů, kteří se po 17 letech vracejí domů a musí čelit všemu, co jim „svobodný“ život přináší, nemůže nechat nikoho chladným. Na rozdíl od Homelandu je zpracování mnohem drsnější, opakované brutální scény ze zajetí mě dost deptaly, ale vydržela jsem. Zároveň však je zde mnoho scén velice citových, až sentimentálních, což se v dílech s touto tématikou obecně nevyskytuje – ten protiklad je nezvyklý. Vůbec neřeším, které zpracování tématu „návrat domů“ je lepší, obě patří, podle mého soudu ke špičkám seriálové tvorby v daném žánru.

Ella a John v podání Helen Mirren a Donalda Sutherlanda se milují až do konce, který si svým posledním výletem zpříjemní tak, jak je to jen v jejich situaci možné. Na své cestě, která je cílem i prostředkem k dalšímu cíli, si však nedávají najevo jen svou lásku. Zejména postava Elly zdaleka není černobílá, není to svatá manželka, která poslouchá, miluje a obdivuje svého muže, ale uvěřitelná žena, která někdy neumí potlačit zlost na to, že milovaný muž už díky nemoci není tím, kterým býval. A zdaleka se neumí s nadhledem povznést na první dobrou nad hříchy minulosti, které v průběhu jejich road movie vyplavou na povrch. Jistě, že to není film pro každého. Ten, komu se zásadně příčí dívat se, jak se může projevovat stáří a nemoc, které mění člověka k nepoznání, případně ten, jehož hlavním povahovým rysem je prvoplánový cynismus, ať to raději nezkouší. Kdo však chce vidět silný příběh plný emocí, ale místy i humoru, ztvárněný brilantním hereckým duem, ať neváhá.

Na koho se hněvá 12 rozhněvaných mužů ? Myslím, že hlavně na sebe, alespoň většina z nich. A nemohu se ubránit dojmu, že to platí i pro mnoho rozhněvaných mužů v naší současné realitě, ať už v politice nebo v běžném životě.... Pokud v roce 2020 figuruje na ČSFD na 8. místě film z roku 1957, a to mezi Kmotrem (1972) a Nedotknutelnými (2011), to znamená před filmy jako jsou Tenkrát na západě, Mlčení jehňátek, Pán prstenů, ale i před současnými filmovými hity (např. Le Mans), tak to o něčem vypovídá a nezbývá, než si film pustit, i když se nám do toho moc nechce. To snad každý milovník filmů pochopí, pokud tento film ještě neviděl. Jistě, že ten titul nebyl pro mě neznámý, dokonce si myslím, že jsem ho už viděla jako dítě, to ale určitě nemělo pro mě valnou cenu. Dnes ovšem ano, byla jsem nadšená a připojila svých 5 hvězd k hodnocení filmu. Děj filmu se odehrává v uzavřené soudní síni, 12 porotců má rozhodnout o vině či nevině kluka, který je obviněn z vraždy svého otce. Fascinují je skutečnost, že se nedozvíme, zda je chlapec vinen či nevinen, a že to není vůbec důležité. Důležité jsou zde úplně jiné věci. Jednak to, že o životě a smrti mohou rozhodovat lidé, kterým na věci samé vůbec nezáleží, pohybují se v kruhu zažitých klišé, nechtějí věcně diskutovat a připustit žádné logické argumenty a hlavně spěchají domů za svým životem, za svým sportovním klubem - prostě to chtějí mít z krku, přestože to jejich "z krku " znamená něčí popravu. Z toho samozřejmě diváka mrazí. Především je zde však důležitá studie postavy porotce č. 8, který jako jediný vysloví logické pochybnosti o důkazech vraždy a tím i o vině obžalovaného a v průběhu děje získá ostatní na svou stranu. Je to koncert silné osobnosti, která se řídí svou technickou inteligencí, ale i moudrostí a hlavně vysokou morálkou a smyslem pro zodpovědnost. Z toho se samozřejmě dostaví pro diváka povznášející pocit naděje na vítězství rozumu a spravedlnosti nad tupostí a lhostejností. Jako klasika hodná toho jména je film samozřejmě úžasně současný, vše tam řečené se dá aplikovat na dnešní dobu a pro toho, kdo se nebojí klasiky, ale případných nezáživných nekonečných monologů a dialogů, mám dobrou zprávu. 12 rozhněvaných mužů je film poutavý, napínavý, vzrušující, vtahuje nás do děje a hlavně : činí z nás parťáky kladného hrdiny, kterého přece všichni stále tak potřebujeme....