Elio

Dorama Cinderella and the four knights nabízí sice lehce naivní, ale příjemný příběh, který vás psychicky nevyždíme, ale zato vám předá určitý „good feeling“ na další pracovní dny. A tak si možná budete přehrávat donekonečna povedené scénky, gagy, ale i romantické chvíle, které zahřejí u srdce, i když s realitou nemají pranic společného. Od toho tu ale tenhle žánr není. Takže, za mě 4 hvězdičky.

Pixar je zárukou kvality už nějaký ten pátek a opět nezklamal. Pokud dáte tomuto animovanému dílku šanci, budete svědky dokonalé animace, poutavého příběhu, chytlavých písniček, velkého odhalení a srdcervoucího finále. A ač by se mohlo zdát, že jsou Pixarovské příběhy v tomto konceptu dělané tak trochu přes šablonu, nic není vzdálenějšího pravdě. Protože, ač před Coco vznikl podobně laděný animovaný film Kniha života (který se mi zdaleka nezamlouval tolik jako Coco), jedná se o příběh, který mě svou originalitou doslova smetl ze židle. Bez zaváhání 5 hvězdiček.

Byl to příběh romantický, laskavý, s cílovou skupinou teen lidiček. Asi tak bych celý seriál zhodnotila z pohledu dospělce, který se, i když pocity typu „Usmál se na mě a já celá zářím“ dávno nezažívá, neubránil příjemným mrazivým pocitům, když se ti dva konečně rozhoupali k něčemu víc než jen k výměně argumentů. Výstavba seriálu je typická jako u ostatních doram: hlavní crush má hrdinka na nejnepříjemnějšího chlapa, kterého si nakonec více či méně oblíbíme, je zde samozřejmě kluk, který je do hlavní hrdinky zamilovaný, ale ona si toho nevšimne, nebo po jeho náklonnosti netouží, samozřejmě je tu nepřítel, který se to hlavní dvojici snaží znesnadnit jak jen to jde, no a nakonec je zde humorná složka, kterou bravurně zastává Jeremy (a samozřejmě Jolie), jehož si po několika scénách jednoduše zamilujete. Paradoxně, i když se nejedná o postavu, jež by měla screentime prostoru mnoho, byl Jeremy pro mě nejmilejší postavou, která dokázala všechny scény rozzářit svým milým naivním dětským přístupem, ale zároveň mi přivodila největší záchvat pláče při scéně s autobusem. On byl totiž tak čistou a uvěřitelnou postavou, že si jeho přínos a přístup odnáším s sebou nejen jako seriálový zážitek, ale jako poučení, že bych chtěla být v mnoha ohledech jako on. Prostě vystoupit z autobusu a být zase sama sebou. Pokud není herectví o tom předávat divákům podobná poselství, pak už nevím. Hlavně díky této postavě dávám, s mírným váháním, seriálu 4 hvězdy.

Obsahuje SPOILERY: Toy Story 4 uzavírá pouť přerodu našeho hlavního hrdiny, Woodyho. Když jsem si před lety, kdy vyšel snímek Toy Story 3, četla recenzi uživatele, která zmiňovala silný vývoj charakteru šerifa Woodyho, musela jsem žasnout, jak tento recenzent situaci vystihnul. Celá trilogie nebyla ani tak o tom, jak hračky hledaly cestu ke svému Andymu, ale byla hlavně o oné cestě, o jejich vývoji, a především o vývoji hlavní postavy, Woodyho. A ač by se mohlo zdát, že příběh Toy Story 4 je určitým způsobem ochuzen o silný podtón citovosti, který nás zavalil a zcela psychicky vyždímal v minulém díle, Toy Story 4 stále zastává nezastupitelnou roli v celé dějové lince tohoto Příběhu hraček, protože dává lekci nejen Woodymu, ale i nám všem. A to, že být svázán povinností sloužit dětem a rozdávat radost (v našem lidském kontextu můžeme aplikovat prakticky na jakoukoliv povinnost, kterou vůči bližním máme), jež nám předchozí příběhy hraček ukazovaly jako naprosto zásadní, je zde lehce znegováno faktem, že je také potřeba poznat čas, kdy máme myslet sami na sebe, na vlastní štěstí. Přerod našeho hrdiny je tak v tomto díle zcela dokončený: sledovali jsme pouť hračky, která téměř roboticky dodržovala pravidla a považovala za povinnost být zde pro Andyho, ať se děje, co se děje, čehož jsme si na něm nejvíce vážili, ale tato jeho cesta je zakončena určitým lidským, pro nás blízkým přesahem. Přáli jsme mu, aby byl milován dalšími a dalšími dětmi, protože si to koneckonců zaslouží, on ale poznal, že někdy v životě přijde čas, kdy musíme podstoupit změnu, která nám nemusí být zcela po chuti, ale ke které nás to prostě „táhne srdcem“. A tak se z kovboje, který bral za čest a povinnost sloužit dítěti, stal „ztracenec“, který nepřišel o žádnou ze svých vlastností, díky kterým nám tolik přirostl k srdci, ale jednoduše se pohnul dál, jinou cestou. Necítila jsem se tak přímo citově zasažená jako u Toy Story 3, spíše jsem měla dojem, že tento film je o stupeň jinde. Tvůrci pochopili, že diváci s příběhy hraček rostou, a tak představili příběh, který snad nebyl tak chytlavý jako příběhy minulé, ale zato poskytl řadu odboček, které pochopíme snad až po několikerém shlédnutí. Nejsou to myšlenky na stříbrném podnose, spíše náznaky, pošťouchnutí určitým směrem, aby příběh diváky dokázal donutit přemýšlet a nejen konzumovat. A tak podobné banality jako Vidlík toužící skočit do koše a vyhnout se tomu, co je mu předáváno jako povinnost, nebo Gabbyina touha změnit se pro Harmonii, jsou jen některá drobná pomrknutí tvůrců, kteří nám tímto posledním zamáváním předávají moudra do našeho dospělého života. A svým způsobem nás vysílají do světa jako dospělé absolventy téhle akademie příběhu hraček. 5 hvězdiček

Mnozí vyhlíželi konec října jako Poe Landa s flotilou zachraňující průběh bitvy na Exegolu. Snad se zde reference na nejnepovedenější film ze světa Star Wars pod taktovkou Disney nepřístojně vyjímá, ale alespoň je nastíněno ono zoufalé očekávání fanouškovské základny, které nezbylo od konce 1. série Mandaloriana a poslední série Klonových válek nic jiného než procházet již existující tvorbu SW světa. Rok uběhl jako voda a říjen zaklepal na dveře. Z natáčení 2. série onoho sukcesního seriálu se začaly hrnout nejrůznější fámy o možných i nemožných návratech a cameích, mezi nimi i diskuse o roliččce Obi-wan Kenobiho ač se to zdá jakkoliv absurdní. 1. díl některé z teorií vyvrátil, aby je nakonec potvrdil, ale hlavně přinesl první ochutnávku nové série nejúspěšnějšího seriálu stanice Disney. Nechyběl oblíbený Mando, Baby Yoda, nové tváře, westernové ladění, akce i humor (i když ten mě příliš za srdce nechytil). Za ten příjemný rozjezd, ale hlavně za poslední scénu (však uvidíte), dávám 1. dílu 4 hvězdičky.

Toy Story zraje s každým novým dílem a dokazuje, že animáky rozhodně nejsou jenom pro děti. A v tomhle případě to platí dvojnásob. Ať už jde o stylizované hororové scénky na hřišti, prostředí školky, anebo koneckonců jen a pouze to, že Andy už dávno odrostl svým hračkám a v dospělých divácích tak probouzí vzpomínky na to, jak se sami se svým dětstvím loučili. Nic nemůže být výmluvnějšího než poslední scéna, která ve mně pokaždé vyvolá slušný záchvat pláče, což vypovídá o síle tohoto příběhu. 5 hvězdiček